ECLI:CZ:US:2012:4.US.1420.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1420/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele J. O., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Renátou Sladkou, Týnská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 30/2012, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 6 To 347/2011 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 4 T 142/2010, takto:
"Ústavní stížnost se odmítá." *)
*) ve znění opravného usnesení ze dne 9. 7. 2012
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 4 T 142/2010 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 a 2 písm. c) zákona 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. z.") a trestným činem výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 tr. z. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle ustanovení §228 odst. 1 a §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatuje, že se cítí nevinný, a to v celém rozsahu obžaloby. Obecné soudy dospěly k nesprávnému hodnocení věci v tom, kdo je pachatelem trestného činu. Soudy neměly dostatečné množství přímých ani nepřímých důkazů prokazujících vinu stěžovatele. Důkazy před soudem provedené mohou dle stěžovatele vést ke zcela odlišným závěrům, než k jakým obecné soudy dospěly. Navíc soudy vyloučily vše, co bylo vypovězeno ve prospěch stěžovatele a nevzaly v potaz stěžovatelem nabídnutá jiná vysvětlení vzniklé skutkové situace. Pro nedostatek důkazů měl být stěžovatel zproštěn viny, a to v souladu se zásadou in dubio pro reo. V proběhlém soudním řízení byla rovněž porušena zásada rovnosti stran, neboť jak nalézací, tak i odvolací soud vedly dokazování a hodnocení důkazů k předem vytvořené představě o vině stěžovatele.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel spáchal jakýkoli trestný čin, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Dle náhledu Ústavního soudu lze tak postup a závěry obecných soudů považovat za ústavně konformní.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu