ECLI:CZ:US:2012:4.US.1492.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1492/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti D. D., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 25 Cdo 2647/2011-156 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2011 č. j. 14 Co 532/2010-123 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným elektronicky dne 23. 4. 2012 se D. D. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 720 720 Kč s příslušenstvím z titulu plnění z pojistné smlouvy uzavřené viníkem dopravní nehody, tj. I. B., s ČSOB Pojišťovnou, a. s., se sídlem v Pardubicích - Zelené předměstí (dále jen "žalovaná").
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 6 C 199/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce byl účastníkem jím nezaviněné dopravní nehody v důsledku níž se stal částečně invalidním. V řízení před obecnými soudy se mj. domáhal jednorázového odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve zvýšené částce 504 000 Kč na základě ustanovení §444 odst. 1 obč. zákoníku a ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, dle něhož "Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit."
Dne 10. 9. 2010 nalézací soud rozsudkem č. j. 6 C 199/2009-92 ohledně částky 272 940 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok I.), ohledně částky 27 780 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 420 000 Kč (výrok III.), ohledně úroku z prodlení z částky 420 000 Kč žalobu zamítl (výrok IV.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě na nákladech řízení částku 55 920 Kč (výrok V.) a žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek 16 800 Kč (výrok VI.). Nalézací soud dospěl k závěru, že podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění dány byly.
Dne 10. 2. 2011 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 9. 2010 v napadené části, tj. 1. ve výroku III., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobci částku 84 000 Kč, potvrdil, a ve zbytku změnil tak, že se žaloba ohledně částky 336 000 Kč zamítá, a 2. ve výroku VI. o povinnosti zaplatit soudní poplatek změnil způsobem v rozhodnutí blíže specifikovaným (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před nalézacím soudem tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované ve stanovené lhůtě náklady odvolacího řízení v částce 10 080 Kč (výrok III.). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že v projednávané věci se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy bylo možno výrazně zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem; poukázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu vyžadující mj. respektování principu přiměřenosti (proporcionality) mezi objektivními důvody a výší přiznané částky, a dospěl k závěru, že v projednávaném případě bylo na místě zvýšit základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce o jednonásobek, tj. o 84 000 Kč (celkem na částku 168 000 Kč).
Dne 8. 2. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V dovolání stěžovatel mj. namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při výkladu a aplikaci ustanovení §7 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb. a porušení principu proporcionality. Dovolací soud poukázal na svoji relevantní judikaturu a dospěl k závěru, že odvolací soud její východiska respektoval a na základě zjištěného skutkového stavu věci zvážil všechny pro rozhodnutí významné okolnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dovolací i odvolací soud "nerespektováním pravidla proporcionality" porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázal na nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 a polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy stanovily výši odškodnění, kterou považoval za nepřiměřeně malou; dále poukázal na usnesení dovolacího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 30 Cdo 154/2007.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že výrokem III. svého rozhodnutí ze dne 10. 2. 2011 přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení, přestože byl i v odvolacím řízení úspěšný co do základu nároku, což odporovalo mj. nálezu (správně usnesení) ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 1/04 a nálezu ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením souzené věci obecnými soudy.
V této souvislosti proto Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů (v projednávaném případě ohledně naplnění podmínek pro závěr o výjimečnosti případu hodného mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 výše citované vyhlášky) - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodoval nalézací, odvolací a dovolací soud, jež svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (především však před soudem nalézacím a odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný majetkový nárok byl jen zčásti důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěl odvolací a dovolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohl být stěžovatel spokojen, neboť je zjevné, že nezávislé soudní řešení občanskoprávních sporů téměř vždy vyústí do situace, v níž pouze jedna ze soudících se stran je stranou vítěznou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu