ECLI:CZ:US:2012:4.US.16.12.1
sp. zn. IV. ÚS 16/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Výrobního zemědělského družstva Hlučín se sídlem v Ludgeřovicích, Hlučínská 1275, zastoupeného JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Opavě, Masařská 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 1543/2010-238, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2009 č. j. 11 Co 384/2009-211 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2008 č. j. 81 C 204/2006-163 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem přijatým dne 2. 1. 2012 v elektronické podobě neopatřeným zaručeným elektronickým podpisem a doplněným dne 3. 1. 2012 se Výrobní zemědělské družstvo Hlučín, se sídlem v Ludgeřovicích (dále jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 81 C 204/2006 vyplývají následující skutečnosti.
Žalovaný nezaplatil dohodnutou kupní cenu sjednanou ve smlouvě ze dne 29. 8. 1996 podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Tato skutečnost se stala předmětem sporu mezi Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "žalobce") a žalovaným vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 448/2003, v němž obecné soudy vyslovily názor, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. Žalovaný odmítl žalobci předmětné nemovitosti dobrovolně vydat.
Žalobce dne 24. 8. 2006 podal žalobu na určení vlastnického práva k některým nemovitostem, které byly součástí podniku, jež byl na základě smlouvy ze dne 29. 8. 1996 převeden na žalovaného (jak výše již bylo poznamenáno); ve věci rozhodovaly soudy všech stupňů.
Dne 23. 10. 2008 Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") určil, že žalobce spravuje nemovitosti specifikované ve výroku I. a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.); dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti byly mimo jiné předmětem smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím dne 29. 8. 1996, přičemž tato smlouva byla shledána absolutně neplatnou, neboť na straně kupujícího nebyla podepsána dalším (druhým) členem představenstva.
Dne 30. 10. 2009 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 10. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 12. 10. 2011Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2009 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neposkytly ochranu nabytých práv a jednaly v rozporu s principem demokratického právního státu a primátu občana nad státem.
Stěžovatel polemizoval s právním posouzením věci obecnými soudy, zejména v otázce "nepromlčitelnosti vlastnického práva k nemovitosti", která "byla rozšířena i na nepromlčitelnost vrácení plnění z titulu neplatné smlouvy", s právní kvalifikací převodu privatizovaného majetku a konstatováním neplatnosti smlouvy po 12 letech od jejího uzavření, k němuž došlo v době, kdy ještě nebyla sjednocená judikatura ohledně důsledku porušení povinnosti při podepisování za družstvo či společnost.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Uvedl, že v řízení před nalézacím soudem, jakož i v řízení před soudy odvolacím a dovolacím, stěžovatel neučinil spornou neplatnost předmětné kupní smlouvy, a dodal, že setrvává na stanovisku, že pokud jde o formu tohoto právního úkonu, je nutné aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku požadující písemnou formu (§476).
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení, že nesprávným právním posouzením věci stěžovatele obecnými soudy všech stupňů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly vícekrát obecné soudy všech stupňů, jež svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněné majetkové nároky byly důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěly nalézací, odvolací a dovolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohl být stěžovatel spokojen, neboť je zjevné, že nezávislé soudní řešení občanskoprávních sporů téměř vždy vyústí do situace, v níž pouze jedna ze soudících se stran je stranou vítěznou.
Ústavní soud nepřehlédl vady plné moci ze dne 23. 12. 2011, nicméně s ohledem na zjevnou neopodstatněnost návrhu nepovažoval za účelné vyžadovat jejich odstranění.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu