ECLI:CZ:US:2012:4.US.1815.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1815/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Jaromírem Hetem, advokátem, AK se sídlem Vodní 1972, 760 01 Zlín, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 6. 2009 č. j. 14 C 108/2004-211 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 2. 2012 č. j. 60 Co 472/2011-296 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho civilní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 26. 6. 2009 č. j. 14 C 108/2004-211 žalovanému uložil vrátit stěžovateli ve výroku specifikované nepoužité díly k osobnímu automobilu (výrok I.) a dále jej zavázal zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 58 382 Kč (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že náhradu nákladů řízení stěžovateli přiznal ve výši jedné třetiny jeho celkových nákladů, protože byl úspěšný v části žaloby, v níž se domáhal vrácení osobního automobilu (o němž bylo rozhodnuto dříve) a náhradních dílů, a neúspěšný v části, jíž se domáhal vrácení částky 200 000 Kč, tedy jeho "čistý procesní úspěch" činil jednu třetinu. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 2. 2. 2012 č. j. 60 Co 472/2011-296 rozsudek soudu prvního stupně mj. ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok II.). Považoval za správné jak stanovení procesního výsledku řízení, tak aplikaci ustanovení §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, pro určení sazby odměny advokáta ve vztahu k nároku na vydání osobního automobilu.
Stěžovatel podrobuje kritice rozhodnutí soudů o nákladech řízení, které proběhlo mechanicky bez ohledu na okolnosti případu a výsledek sporu. Oba soudy měly podíl na nepřiměřené délce řízení, jehož předmětem nebyla nijak složitá právní problematika, oprávněnost nároku stěžovatele byla patrna již z rozhodnutí krajského soudu ze dne 27. 9. 2009; žalovaný pohrdal právem a úmyslně řízení protahoval. Stěžovatel tak utrpěl nejen materiální, ale i nemateriální újmu, která při jeho špatném zdravotním stavu není zanedbatelná. K procesnímu neúspěchu stěžovatel uvádí, že jeho oprávněný požadavek na vrácení částky 200 000 Kč byl dle závěru krajského soudu uplatněn předčasně, neboť tento nárok měl vzniknout až po dokončení díla; žalovaný ovšem bránil řádnému dokončení a předání díla. Konečně stěžovatel namítá, že pro stanovení sazby odměny ve vztahu k nároku na vydání osobního automobilu nemělo být aplikováno ustanovení §8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v tehdejším změní, ale soud měl vycházet z hodnoty automobilu stanovené znaleckým posudkem Ing. K. N. vypracovaného na základě dokladů předložených stěžovatelem, pokud žalovaný odmítal vozidlo vrátit.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Žádné z těchto pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Obecné soudy srozumitelným a přezkoumatelným způsobem osvětlily své úvahy stran posouzení procesního úspěchu stěžovatele a stanovení sazby odměny advokáta ve vztahu k jednotlivým uplatněným žalobním nárokům. Tyto úvahy Ústavní soud nepovažuje za natolik extrémní či jinak nepřiměřené ve smyslu výše uvedeném, aby odůvodňovaly jeho kasační zásah. Nelze přisvědčit ani stěžovatelově výtce rozhodování o nákladech řízení bez ohledu na okolnosti případu a výsledek sporu. Důvodnost žaloby má přímý odraz ve výroku ve věci samé a ten je pak reflektován při rozhodování o náhradě nákladů řízení, jež je založeno na zásadě úspěchu ve věci. Naopak tvrzené průtahy v řízení nemají relevanci při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 716/06 ze dne 16. 8. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Své uplatnění může námitka průtahů v řízení nalézt v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž zakládá právo na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, za který se považují i průtahy v řízení.
Lze uzavřít, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu