ECLI:CZ:US:2012:4.US.1816.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1816/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky TIBEX, s. r. o., se sídlem Průmyslová 281, Boršov nad Vltavou, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 86/2012-166 ze dne 9. 2. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 C 201/2010-133 ze dne 13. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 201/2010, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 10. 6. 2010 u okresního soudu proti J. I. (dále jen "vedlejší účastnice") žalobu o zaplacení částky 32.220,60 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala škodu, jež měla stěžovatelce vzniknout tím, že vedlejší účastnice jako její zaměstnankyně bez jejího vědomí vykonávala podnikatelskou činnost se shodným předmětem podnikání a využila informací získaných v rámci pracovního poměru k tomu, aby zmařila realizaci zakázky zadané stěžovatelce Botanickým ústavem Akademie věd České republiky, a tuto zakázku po ukončení pracovního poměru u stěžovatelky sama realizovala. Okresní soud nicméně žalobním tvrzením stěžovatelky nepřisvědčil, rozsudkem č. j. 10 C 201/2010-133 ze dne 13. 9. 2011 její žalobu zamítl a zavázal stěžovatelku uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 17.133 Kč. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, krajský soud ovšem rozsudkem č. j. 22 Co 86/2012-166 ze dne 9. 2. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 8.028,- Kč.
Výše uvedené rozsudky okresního a krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelka obecným soudům vytýkala, že při hodnocení důkazů vždy upřednostňovaly verzi vedlejší účastnice, zatímco na její argumenty a tvrzení nebyl brán zřetel a skutečnosti svědčící o důvodnosti uplatněného nároku byly bagatelizovány. Stěžovatelka následně nastínila vlastní verzi skutkového děje a na tomto základě dovozovala, že obecné soudy pochybily, jestliže její žalobě nevyhověly. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu