ECLI:CZ:US:2012:4.US.1940.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1940/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. D., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem Společné advokátní kanceláře Korbař, Pokorný a spol. se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 6 To 34/2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2011 č. j. 37 Nt 1953/2011-43 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným elektronicky se zaručeným podpisem dne 24. 5. 2012 se A. D. (dále jen "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 37 Nt 1953/2011.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 7. 12. 2011 obvodní soud ve veřejném zasedání návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení v trestní věci téhož soudu sp. zn. 2 T 5/2008 zamítl, protože neshledal důvody k obnově řízení.
Dne 8. 2. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení obvodního soudu zamítl, neboť dospěl ke shodnému závěru jako obvodní soud. V odůvodnění na str. 3 mj. uvedl, že návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení byl v podstatě opírán o závěry stěžovatelem předloženého znaleckého posudku Stavební fakulty VUT v Brně, která výši nákladů na pořízení lanového parku převzala ze závěrů odborného posudku č. 2188, tedy z posudku vypracovaného odsouzeným, který byl předmětem trestního řízení a v něm označen na základě provedeného dokazování za vědomě hrubě zkreslený znalecký posudek; jeho závěry byly tímto zadáním ovlivněny do té míry, že nemohl přinést žádné nové skutečnosti a nemohl být novým důkazem, o který by mohl být návrh na povolení obnovy řízení opřen a v souvislosti s nímž by bylo možno důvody pro povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu shledat.
III.
V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval průběh řízení vedoucího k jeho pravomocnému odsouzení, polemizoval se skutkovými zjištěními a právním posouzením jeho návrhu obecnými soudy. Dále stěžovatel tvrdil, že neakceptováním jím předloženého znaleckého posudku (z něhož plynul jednoznačný závěr, že znalecký posudek, který byl předmětem trestního řízení, nemohl být hrubě zkreslený) obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces; poukázal na nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193).
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obvodního a stížnostního soudu jsou podrobně odůvodněna a obsahují dostatečně odůvodněný závěr, že stěžovatelem předložený znalecký posudek nebyl novým důkazem, o který by mohl být návrh na povolení obnovy řízení opřen a tudíž ani důvodem pro povolení obnovy řízení.
Za uvedených okolností je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tentokrát Ústavním soudem. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (46)]. Ústavní soud též konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případu - což však projednávaná věc není - kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, N 66/8 SbNU 149 (161)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu