ECLI:CZ:US:2012:4.US.1977.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1977/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Alexanderem Királym, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Ostravě - Porubě, L. Podéště 1883/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012 č. j. 11 Tdo 1656/2011-34, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 7 To 313/2011 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. 6. 2011 č. j. 2 T 52/2011-133 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 25. 5. 2012 a doplněným dne 3. 7. 2012 se J. M. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výroky v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 2 T 52/2011, "a konstatoval tak, že nastala situace, jež je způsobilá založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu."
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 2 T 52/2011 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 15. 6. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a podle §46 ost. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání.
Dne 20. 9. 2011 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvoláním Okresního státního zástupce v Domažlicích a obviněného rozsudek nalézacího soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců; dále mu uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Dne 14. 3. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 9. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že "skutek (stejně jako další okolnosti) byly ... nesprávně kvalifikovány a dělo se tak v nesouladu s příslušnými ustanoveními procesního práva." Napadenými rozhodnutími bylo zasaženo i do ústavních práv zakotvených v čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť jeho vina nebyla spolehlivě prokázána v situaci, kdy důsledně svoji vinu a jakoukoliv účast na stíhaných skutcích popíral; jeho nevina mohla a měla být navrhovanými důkazy potvrzena.
Podle stěžovatele nalézací i odvolací soud odmítly provést navrhované důkazy a opomenuly skutkové okolnosti s jistotou nasvědčující, že se trestný čin nestal; neprovedení důkazů majících pro posouzení viny zásadní význam nedostatečně odůvodnily; mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich plynoucími byl extrémní nesoulad, na což během řízení upozorňoval. Stěžovatel poukázal na nálezy ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379) a ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) a opakoval, že obecné soudy k otázce zavinění neprovedly žádné dokazování a že odůvodnění jejich rozhodnutí nebyla transparentní a přesvědčivá. Obecné soudy také porušily zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny, důkazy hodnotily v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu a odvolací soud se dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces (včetně principů prespumce neviny a in dubio pro reo) zaručené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to neústavním postupem při dokazování a vadným právním posouzením v řízení zjištěných skutečností.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces neprovedením některých stěžovatelem navrhovaných důkazů
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.
V projednávaném případě stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nedefinoval jím navržené a obecnými soudy neprovedené důkazy, ale pouze odkázal na své návrhy učiněné v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že nalézací soud se důkazními návrhy stěžovatele dostatečně zabýval a ve svém rozhodnutí na str. 3 a násl. dostatečně podrobně uvedl důvody, pro které návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zamítl; postup dokazování v nalézacím řízení byl dále předmětem odvolacího přezkumu, přičemž také z rozhodnutí odvolacího soudu na str. 4 a násl. zřetelně plyne, že odvolací soud se všemi námitkami stěžovatele ohledně nedostatků dokazování v řízení před nalézacím soudem řádně zabýval a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Pro takto vyložené důvody mohl Ústavní soud uzavřít, že k protiústavnímu opomenutí důkazů obecnými soudy nedošlo.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces porušením presumpce neviny a principu "in dubio pro reo, a nesouhlasu s právním posouzením věci.
K blíže nekonkretizovanému tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, 6. vydání, C. H. Beck, 2008, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací, .... Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou, ... Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou "důvodnou pochybnost" (lze ) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo na dohadu." S uvedeným shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Stěžovatel dále tvrdil porušení principu presumpce neviny zaručeného v článku 40 odst. 2 Listiny, dle něhož Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. V systému Úmluvy je tento princip zakotven v článku 6 odst. 2, dle něhož Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem., aniž blíže konkretizoval důvody svého tvrzení.
V literatuře (srov. např. Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, I. vydání, str. 176; Bohumil Repík: Ľudské práva v súdnom konaní, MANZ Bratislava, 1999, str. 217 a násl.) se uvádí, že pojem presumpce neviny má více významů vztahujících se k postavení obviněného a průběhu trestního procesu. Lze rozlišovat dopad presumpce neviny na řízení, na vazbu obviněného a na ochranu pověsti obviněného před jeho odsouzením.
Podle judikatury Ústavního soudu "Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny ... spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; ..." [nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)].
V rozhodnutí o nepřijatelnosti pléna Komise pro lidská práva ze dne 3. 10. 1978 ve věci Krause proti Švýcarsku (stížnost č. 7986/77, odst. 3.a) Komise uvedla, že "Článek 6 odst. 2 Úmluvy, zakotvující princip presumpce neviny, je především zárukou procesního charakteru (...). Jeho význam je však širší. Zaručuje každému, že orgány veřejné moci jej nemohou považovat za vinného z trestného činu předtím, než příslušný soud zjistí jeho vinu podle zákona. Může tudíž dojít k porušení článku 6 odst. 2 Úmluvy, pokud orgán veřejné moci prohlásí - dříve než o tom rozhodne příslušný soud - že určitá osoba je vinna trestným činem, Z toho však nevyplývá, že orgány státu nesmějí informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení. Neporušují článek 6 odst. 2 Úmluvy, když prohlásí, že existuje podezření, že určitá osoba byla zatčena, že se přiznala, atd. Nepřípustné je formální prohlášení, že osoba je vinná."
Z tvrzení v ústavní stížnosti nelze jakkoliv dovodit, v čem konkrétně mělo k tvrzenému porušení principu presumpce neviny dojít.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.
K tvrzení stěžovatele o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a vykonanými důkazy Ústavní soud uvádí, že zpravidla neakceptuje tvrzení o vadách řízení před nalézacím soudem (např. při dokazování), neboť nedostatky v tomto směru mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. V jiných případech je uvedený extrémní rozpor důvodem k výjimečnému zásahu dovolacího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 612/2007, dostupné na http://www.nsoud.cz/), v případě ústavní stížnosti pak důvodem zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů, pokud se zjištěný rozpor projevil porušením některého ze základních práv či svobod (zpravidla základního práva na spravedlivý proces). Takový rozpor v projednávaném případě však Ústavní soud neshledal.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížnost neobsahovala jakoukoliv relevantní argumentaci a ani Ústavní soud neshledal žádnou okolnost, jež by mohla založit důvod k jeho kasačnímu zásahu.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu