ECLI:CZ:US:2012:4.US.2018.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2018/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky N. H., zastoupené JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem na adrese Pardubice, Škroupova 561, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. dubna 2010 č. j. 17 C 50/2006-199, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. října 2010 č. j. 23 Co 382/2010-218 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012 č. j. 26 Cdo 2297/2011-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. května 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. dubna 2010 č. j. 17 C 50/2006-199 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. října 2010 č. j. 23 Co 382/2010-218 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 17 C 50/2006 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že žalobce Ing. A. R. se žalobou podanou k okresnímu soudu dne 10. února 2006 domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu situovaného v domě v P. z důvodu neplacení nájemného. V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatelce rozhodnutím Rady města Pardubic ze dne 25. května 2004, usnesením č. 703 vzniklo právo nájmu k bytu č. X o velkosti 1 + 3 v domě v P. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný, stěžovatelka neplní své povinnosti nájemce předmětného bytu, spočívající v řádném placení nájemného, po dobu podstatným způsobem překračující zákonem stanovenou tříměsíční lhůtu, tedy že jsou naplněny předpoklady ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. března 2006. Proto žalobě rozsudkem napadeným ústavní stížností vyhověl a k výpovědi z nájmu bytu přivolil. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. března 2012 č. j. 26 Cdo 2297/2011-260 dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že okresní soud sice stěžovatelce ustanovil opatrovníka z důvodu, že ze zdravotních důvodů nemohla nikoliv jen pro přechodnou dobu, se fyzicky účastnit soudních jednání, přesto nevyhověl její žádosti o odročení nařízených jednání, i když nebyla schopna poskytnout opatrovníkovi potřebnou součinnost z objektivních důvodů (zdravotní stav stěžovatelky). Další pochybení okresního soudu stěžovatelka spatřovala v tom, že soud se nevypořádal s návrhem opatrovníka na vyžádání lékařské zprávy týkající se aktuálního zdravotního stavu stěžovatelky. Odvolacímu soudu pak stěžovatelka vytýkala, že se nevypořádal s jejími námitkami a nevyžádal si lékařskou zprávu o jejím zdravotním stavu, která by se týkala zejména možnosti stěžovatelky realizovat svá práva a povinnosti v řízení, mimo účasti při nařízených soudních jednáních. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 629/04 a I. ÚS 729/2000.
Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a obsahem ústavní stížnosti. Ačkoli stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. března 2012 č. j. 26 Cdo 2297/2011-260 v petitu nepožadovala. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí včetně usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé argumenty či námitky stěžovatelky a zejména opakované žádosti o odročení jednání a lékařské zprávy o jejím zdravotním stavu (č. listu 32, 34, 40, 57, 77, 79, 88, 102, 107, 121, 109, 130, 132 a 155 soudního spisu), jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v její prospěch. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že neshledal důvodné výhrady stěžovatelky vůči procesnímu postupu okresního soudu, který nevyhověl její žádosti o odročení jednání. Stěžovatelka byla v řízení s ohledem na svůj zdravotní stav zastoupena ustanoveným opatrovníkem z řad advokátů (§29 odst. 3 o. s. ř.), tento opatrovník chránil její práva a jako její zástupce byl účasten soudním jednáním.
Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly včetně námitek stěžovatelky vznesených v průběhu řízení a svá vydaná rozhodnutí patřičně odůvodnily, tj. uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily (č. listu 192, 199, 200, 221 a 222 soudního spisu). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. V aplikaci a výkladu hmotně právních i procesně právních předpisů přitom nenašel Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud tedy žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu