ECLI:CZ:US:2012:4.US.2068.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2068/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Mgr. J. F., zastoupeného JUDr. Markem Pořízkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Gorkého 1, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 Ko 4/2010-422 ze dne 31. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 7. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena základní subjektivní práva (svobody), jež jsou garantována článkem 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - stěžovatel v této souvislosti hovoří o "právu podnikat" - a článkem 36 Listiny. Napadeným rozhodnutím vrchního soudu byl přitom stěžovatel zproštěn funkce správce konkurzní podstaty (vrchní soud tímto rozhodnutím změnil rozhodnutí prvostupňového - krajského - soudu, jímž byl návrh úpadce na zproštění stěžovatele funkce správce konkurzní podstaty zamítnut). Vrchní soud se totiž ztotožnil s námitkou úpadce (to tedy zejména), že stěžovatel nehradil závazky, k jejichž hrazení byl povinen, v důsledku čehož bylo vyměřeno penále.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i jí napadené rozhodnutí. Přihlédl přitom ke všem vyjádřením (resp. replice), jež si vyžádal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před vrchním soudem, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Vrchní soud svůj procesní postup i závěry ve věci samé ústavně akceptovatelným způsobem vysvětlil. Shora uvedené přitom reflektuje i skutečnost, že možnost ingerence Ústavního soudu v rámci řízení o zproštění funkce správce konkurzní podstaty je determinována právě specifickým postavením správce konkurzní podstaty - srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 206/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde se Ústavní soud zabýval rovněž právem správce konkurzní podstaty být v řízení o svém zproštění slyšen před soudem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu