ECLI:CZ:US:2012:4.US.2118.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2118/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky FILAXANDR s. r.o., se sídlem v Újezdu u Průhonic, U Pramene 432/7, zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 Cmo 83/2011-64 ze dne 20. března 2012 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 196 Cm 168/2009-34 ze dne 3. června 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení práva na to, aby její záležitost byla spravedlivě projednána ve spravedlivém soudním řízení, včetně zákazu zneužití práva v neprospěch stěžovatelky zaručeném čl. 6 odst. 1. a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu majetku zaručeného čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 196 Cm 168/2009 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 196 Cm 168/2009-34 ze dne 3. června 2011 zastavil řízení o žalobě stěžovatelky proti JUDr. Tomášovi Pelikánovi, insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo (dále jen "žalovaný"), kterou se stěžovatelka domáhala určení popřené nepeněžité pohledávky, zrušil jednání nařízené na den 16. června 2011 v 10:00, uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 11.880,- Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč stěžovatelce. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 10 Cmo 83/2011-64 ze dne 20. března 2012 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 5.760,- Kč.
Žalobu podala stěžovatelka proto, že žalovaný v rámci přezkumného jednání popřel stěžovatelkou (členkou dlužníka Pražské stavební bytové družstvo) přihlášenou pohledávku na bezúplatný převod specifikovaného bytu do jejího vlastnictví s poukazem na ust. §193 insolvenčního zákona a konstatoval, že tato pohledávka nemá být přihlášena do insolvenčního řízení podle §173 insolvenčního zákona, neboť je vypořádána postupem předvídaným ustanovením §285 odst. 4 téhož zákona.
Městský soud v Praze žalovanému přisvědčil, když dospěl k závěru, že pohledávka stěžovatelky na bezúplatný převod vlastnického práva k bytu je pohledávkou sui generis vyplývající přímo ze zákona, přičemž v případě konkurzu družstva musí insolvenční správce postupovat v souladu s ust. §285 odst. 4 insolvenčního zákona. Nejedná se tedy o typický vztah věřitele a dlužníka ze závazkového vztahu, jenž se řeší v rámci insolvenčního řízení, nýbrž o vztah člena družstva a tohoto družstva, jehož uspokojení má odlišný režim. Tento nárok pak nemá nic společného s uspokojováním dlužníkových věřitelů. Proto podle Městského soudu v Praze nejsou dány podmínky pro přezkoumání nároku stěžovatelky na přezkumném jednání postupem dle ust. §190 a násl. insolvenčního zákona, a tudíž ani podmínky pro řízení o žalobě stěžovatelky vyvolané tímto jednáním. Podle závěru Městského soudu v Praze tak nejsou dány podmínky řízení a řízení o žalobě musí být zastaveno. S tímto závěrem se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů jí byla odebrána možnost věcného projednání jejího nároku v řízení před soudem. Přitom v jiných právních věcech, např. sp. zn. 196 Cm 19/2009, dochází podle stěžovatelky k meritornímu rozhodnutí ve věci samé. Ve věci stěžovatelky však soud prvního stupně řízení zastavil, protože zjistil, že nejsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé, přičemž specifikace podmínky, pro jejíž nedostatek soud prvního stupně soudní řízení zastavil, není podle stěžovatelky z odůvodnění jeho usnesení naprosto zřejmá a nebyla spolehlivě vysvětlena ani odvolacím soudem.
Podstatou ústavní stížnosti je pak nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, dle kterého nepeněžitá pohledávka stěžovatelky nemá být v insolvenčním řízení uplatňována postupem podle §173 a násl. insolvenčního zákona. Upřením možnosti přihlásit svojí nepeněžitou pohledávku do insolvenčního řízení však dochází podle stěžovatelky k zásadnímu zhoršení jejího právního postavení v insolvenčním řízení, neboť nemohla uplatňovat svoje práva (včetně práv hlasovacích) v insolvenčním řízení obdobně jako věřitelé peněžitých pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení. Soudy obou stupňů podle stěžovatelky naprosto protiústavně založily v insolvenčním řízení minimálně dvě specifické skupiny osob uplatňujících pohledávky v insolvenčním řízení, a to jednak skupinu osob přihlašujících svoje peněžité pohledávky do insolvenčního řízení v postavení insolvenčních věřitelů, jednak skupinu osob uplatňujících svoje nepeněžité pohledávky (vyčíslené v peněžité podobě), kterým je odnímáno postavení insolvenčních věřitelů a kteří jsou v insolvenčním řízení protiústavně znevýhodňovány. Na podporu svých právních závěrů stěžovatelka cituje z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/2003 ze dne 6. května 2004 a sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. dubna 2006.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud tedy, jak si je stěžovatelka vědoma, zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. března 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Důvody, pro které nejsou podle názoru obecných soudů dány podmínky pro přezkoumání nároku stěžovatelky na přezkumném jednání postupem dle ust. §190 a násl. insolvenčního zákona, a tudíž ani podmínky pro řízení o její žalobě vyvolané tímto jednáním, v odůvodnění svých rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. Tyto jejich závěry jsou podle náhledu Ústavního soudu souladné též s jeho judikaturou. Ústavní soud proto především na napadená rozhodnutí obecných soudů, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, odkazuje.
Dále dodává, že ve stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. dubna 2006 Ústavní soud mimo jiné vyjádřil názor, že členové družstva za splnění jistých podmínek disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého a že bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege. V dalším stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. května 2004 vyjádřil Ústavní soud závěr, že tento majetek (na jehož bezúplatné nabytí mají členové družstva nárok) nelze užít k uspokojení pohledávek jiných konkursních věřitelů. Již z těchto skutečností pak je podle náhledu Ústavního soudu zřejmé, že způsob a rozsah uspokojení věřitelů peněžitých pohledávek a věřitelů (členů družstva) disponujících nepeněžitými pohledávkami na bezúplatný převod bytu je odlišný, v zásadě je odlišný též majetek, z něhož mají být tyto jejich pohledávky uspokojeny, a proto nehledává Ústavní soud žádnou diskriminaci ani v jejich rozdílném postavení v rámci insolvenčního řízení.
Citace z výše uvedených nálezů Ústavního soudu uváděné stěžovatelkou považuje Ústavní soud za nepřípadné.
Konečně ačkoli Ústavní soud nepovažuje za šťastné, že tentýž soud v právně stejných věcech v jednom případě (případně i více případech) žalobu na určení popřené nepeněžité pohledávky projednal (zamítl) a v jiném případě řízení zastavil, neshledává Ústavní soud v této skutečnosti důvod pro jeho kasační zásah. I pokud by žaloba stěžovatelky byla věcně projednána, byla by zřejmě stejně jako ve stěžovatelkou uváděné věci zamítnuta a stěžovatelka by se tím do lepšího postavení nedostala.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu