ECLI:CZ:US:2012:4.US.2191.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2191/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem Divadelní 1604/8, Jihlava, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 10 KZT 5/2012-12 ze dne 3. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní státní zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě (dále jen "okresní státní zastupitelství"), usnesením č. j. ZT 286/2011-50 ze dne 13. 3. 2012 dle §172 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zastavilo trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin křivého obvinění ve smyslu §345 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že stěžovatel nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením krajského státního zastupitelství č. j. 10 KZT 5/2012-12 ze dne 3. 4. 2012 jako nedůvodná zamítnuta.
Posledně uvedené rozhodnutí krajského státního zastupitelství napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. právo na řízení před nezávislými a nestrannými orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatel nesouhlasil s důvody, pro něž bylo trestní stíhání zastaveno; zejména považoval za nesprávné závěry znaleckého posudku ohledně svého zdravotního stavu a požadoval vypracování revizního znaleckého posudku, který by tyto závěry přezkoumal, případně posudku nového, který by zhodnotil jeho duševní stav nezávisle na posudku předchozím. Ve skutečnosti, že tomuto jeho důkaznímu návrhu nebylo vyhověno, jakož i v tom, že nebyl proveden jeho výslech coby obviněného, a v tom, že docházelo k prodlení s ustanovením obhájců, kteří jej měli v jeho trestní věci hájit, spatřoval stěžovatel porušení principů spravedlivého procesu a práva na obhajobu. Stěžovatel uvedl, že se samozřejmě domáhal zastavení trestního stíhání vůči své osobě, ovšem z důvodu dle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tzn., že skutek, pro který bylo trestní řízení vedeno, není trestným činem. Stěžovatel konstatoval, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost řádně a náležitě objasnit skutkový stav věci tak, aby bylo zjištěno, zda se stíhaný skutek stal či nikoliv, zda naplňuje znaky trestného činu a zda jej spáchal obviněný. Této povinnosti však orgány činné v trestním řízení v jeho věci nedostály, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského státního zastupitelství č. j. 10 KZT 5/2012-12 ze dne 3. 4. 2012 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv zejména v nesprávném posouzení otázky příčetnosti v době spáchání trestného činu. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru o nepříčetnosti stěžovatele na základě znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. L. F. Stěžovatel se závěry znaleckého posudku polemizoval a domáhal se jeho revize; nevyhovění tomuto návrhu považoval za neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Dle §109 trestního řádu platí, že je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Dle §110 odst. 1 trestního řádu ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem.
Pokud jde o posouzení správnosti závěrů znaleckého posudku, resp. potřeby vypracování nového znaleckého posudku dle výše citovaných ustanovení, Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů jinými orgány veřejné moci, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci jiných orgánů veřejné moci a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Orgány činné v trestním řízení řádně a logicky zdůvodnily, proč o správnosti závěrů znalkyně nepochybovaly, a Ústavnímu soudu tedy s ohledem na meze jeho přezkumné činnosti nepříslušelo do jejich úvah vstupovat a jakkoliv je přehodnocovat. Za situace, kdy se stěžovateli nezdařilo závěry znaleckého posudku účinně zpochybnit (například předložením znaleckého posudku obhajoby dle §110a trestního řádu), bylo zpracování dalšího znaleckého posudku zjevně nadbytečné. Pouhá subjektivní pochybnost stěžovatele o správnosti znaleckého posudku nutnost vypracování nového znaleckého posudku nezakládá.
Co se týče dalších stěžovatelem uváděných skutečností, tento ve své ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, které již uplatnil ve stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství a s nimiž se krajská státní zástupkyně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádala. Za těchto okolností, kdy úvahy vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí byly jasně a srozumitelně vyjádřeny v jeho odůvodnění, považuje Ústavní soud dostatečné v dalším na toto odůvodnění odkázat.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu