ECLI:CZ:US:2012:4.US.2356.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2356/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011 sp. zn. 8 Tdo 196/2011, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2010 sp. zn. 2 To 79/2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 10. května 2010 sp. zn. 29 T 5/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných ústavními předpisy.
Dle tvrzení stěžovatele průběh řízení a jeho výsledek odporují přirozenému právu na ochranu osobní nedotknutelnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval argumentaci uplatněnou v opravných prostředcích před obecnými soudy. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatel se cítí nevinen v plném rozsahu obžaloby. Stěžovatel se neztotožňuje s výše označenými rozhodnutímí obecných soudů, kterými byl odsouzen spolu s T. T. N. (dále jen spoluodsouzený) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let pro trestný čin přípravy k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §7 odst. 1, §187 odst. 1, odst. 3a tr. zákona [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel i spoluodsouzený podali dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stěžovatel také z důvodů zakotvených v písm. e), h), k) a f) tohoto zákonného ustanovení. Dovolání bylo odmítnuto usnesením ze dne 27. dubna 2011 (8 Tdo 196/2011-50) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy dospěly k odsuzujícímu rozhodnutí vadným řízením, během něhož byl krácen na svých základních právech zaručených dle čl. 1 odst. 1, čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, 3, 4, čl. 4, čl. 12 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), příslušných normách mezinárodního práva, jako jsou Všeobecná deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"), čl. 9, čl. 14 odst. 1, čl. 17 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 odst. 1 písm. c), čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jako zásadní vady trestního řízení stěžovatel spatřoval v tom, že v trestním řízení byly porušeny ustanovení tr. řádu a tr. zákona (odůvodnění o zahájení trestního stíhání, provádění prohlídek nebytových prostor a vozidla, neúplné poučení o procesních právech, vadné dokazování, nesprávná právní kvalifikace trestného činu, nezákonné omezení osobní svobody, rozpor s předpisy EU atd.). Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti stěžovatel vytýkal, že nevyhověl jeho návrhu, aby v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) podal žádost o předběžnou otázku a v odůvodnění odmítavého rozhodnutí se s touto námitkou řádně nevypořádal. Dále tvrdil, že žádný z obecných soudů se nevypořádal s námitkami stěžovatele ohledně vázanosti kogentními normami EU.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla Ústavním soudem zrušena, neboť obecné soudy v trestním řízení proti němu porušily jeho základní práva a dospěly tak k nesprávnému vyhodnocení důkazů a následně nespravedlivému rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k superrevizi jejich rozhodnutí v rovině podústavního práva. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Z takto vymezeného rámce své přezkumné pravomoci Ústavní soud vycházel i v projednávaném případě.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel převážně uplatnil již v odvolání a v dovolání a tvořily základ jeho obhajoby v trestním řízení. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá nového přezkumu jeho trestní věci a přijetí příznivějšího rozhodnutí.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že ve věci stěžovatele se jedná o druhé meritorní rozhodnutí nalézacího soudu. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením ze dne 26. srpna 2008 dle §160 tr. řádu. Obžaloba byla podána pro totožný skutek dne 11. dubna 2009. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 7. května 2009 (29 T 5/2009-825) věc vrátil státnímu zástupci k došetření a napravení vad a současně rozhodl o zrušení vazby. Vrchní soud v Olomouci vyhověl stížnosti státního zástupce 30. června 2009 (2 To 51/2009-888) a zavázal Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby projednal věc meritorně. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci v hlavním líčení dne 23. listopadu 2009 dle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžalované obžaloby (29 T 5/2009-1056), neboť nebylo prokázáno, že předmětný skutek spáchali a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona rozhodl o zabrání věcí v rozsudku uvedených. Vrchní soud v Olomouci vyhověl odvolání státního zástupce a usnesením ze dne 29. března 2010 (2 To 11/2010-1184) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Dle závěrů odvolacího soudu zůstalo hodnocení důkazů nalézacím soudem velice kusé a ve svém celku neodráželo pravidla formální logiky. Odvolací soud tyto své výtky blíže konkretizoval poukazem na dílčí rozpory a skutečnosti, jež soud prvého stupně v původním rozhodnutí náležitě nezohlednil, stejně jako se nevypořádal s některými argumenty obžaloby. Uvedený postup odvolacího soudu byl plně v mezích jeho přezkumné pravomoci; označit takový postup za chybný či dokonce protiústavní by v důsledku znamenalo popření samotné dvojinstančnosti trestního řízení. Odvolací soud má oprávnění a povinnost vytknout soudu nalézacímu nedostatečná a nepřesvědčivá skutková zjištění, aniž by ovšem sám bez vlastního dokazování nalézacímu soudu diktoval, k jakým alternativním skutkovým závěrům má dospět.
Stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti, že nebyla naplněna subjektivní stránka přípravy trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §7 odst. 1, §187 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Obecné soudy všech stupňů, jak nalézací, odvolací i dovolací, se vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, že mu nebylo vůbec známo, co se v pronajaté hale odehrává. Dospěly k závěru, že nelze uvěřit tvrzení stěžovatele, že pronajaté haly byly pronajaty na sklady zboží či výrobu textilu, neboť do haly nebylo přiváženo žádné zboží či stroje a veškerá činnost se odehrávala za značného utajení (např. výměna zámků, zamezení přístupu třetích osob atd.). Stěžovatel po dobu přesahující tří měsíce se zdržoval ve Velkých Losinách, ačkoli má trvalé bydliště a soc. zázemí v okrese Sokolov, plnil zde funkci prostředníka mezi vietnamskými pěstiteli marihuany a místními orgány a občany při zajišťování pronájmu haly, ubytování atd. Stěžovatel ani netvrdil jiný důvod jeho přítomnosti ve Velkých Losinách a ani jiný důvod jeho pobytu nevyplynul z provedeného dokazování.
Podle výroku o vině napadeného rozsudku krajského soudu se stěžovatel společně s obviněným trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tím, že se v době od 18. března do 25. června 2008 v pronajaté hale bývalé stolárny společnosti Desná, a.s. ve Velkých Losinách, za využití množství technického zařízení, spolupodílel na pěstování nejméně 2 439 rostlin konopí setého, obsahujících omamnou a psychotropní látku a delta-9-tetrahydrocannabionol. Policie provedla zásah dne 25. června 2008 v hale bývalé stolárny společnosti Desná, a.s. ve Velkých Losinách, kde byli zadrženi spoluodsouzení a zajištěno 2 439 rostlin konopí setého a technické zařízení pro pěstování. Ve stejnou dobu byl zadržen stěžovatel a byla provedena prohlídka jeho vozu ihned při zadržení. Dle citovaného rozsudku mohlo být z těchto rostlin získáno nejméně 37 010 gramů toxikologicky využitelné hmoty - marihuany, jejímž prodejem (nejméně za 1 850 500,- Kč) a po odečtení nákladů bylo možné získat čistý zisk ve výši nejméně 785 156,-Kč. Do pronajatých prostor bylo naistalováno všechno zařízení potřebné k vytvoření optimálních podmínek pro zdárný a rychlý vývoj rostlin. Konopí seté bylo obviněnými pěstováno téměř na profesionální úrovni, což vyžadovalo značné vstupní investice v podobě nákladů na potřebné vybavení. Logicky z toho obecné soudy vyvodily, že by obvinění všechny tyto finančně náročné investice nepořizovali, pokud by neočekávali návratnost v podobě zisku z prodeje těchto rostlin, případně z nich vyrobených produktů. Vzhledem k množství rostlin nebylo pravděpodobné, že by mohlo jít o pěstování rostlin pro vlastní potřebu.
Stěžovatel a spoluodsouzený dle skutkových zjištění obecného soudu naplnili znaky uvedeného úmyslného trestného činu, neboť věděli, proč v konkrétním případě rostliny pěstují, věděli, o jaké rostliny se jedná, věděli, jak se využívají, resp. zneužívají, a věděli také, že látka, jež z nich má být získána, je v České republice zakázána. Sklizeň rostlin, jejich neoprávněné zpracování a následný prodej toxikologicky využitelné hmoty nebyl v konkrétním případě realizován jen proto, že dne 25. června 2008 byl proveden policejní zákrok, při kterém byli zadrženi.
Ústavní soud podotýká, že stěžovatel i spoluodsouzený byli uznáni vinnými přípravou k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §7 odst. 1, §187 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Zákonný text ustanovení stanoví, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, získá-li takovým činem značný prospěch. Za značný prospěch se pokládá částka nejméně 500 000,- Kč dle §89 odst. 11 tr. zákona. Dále se obecné soudy zabývaly námitkou ohledně určení správné výše pravděpodobného zisku, protože tato námitka je významná z hlediska právního posouzení trestného činu.
Ustanovení §7 tr. zákona definuje přípravu trestného činu tak, že je to jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.
Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného trestného činu dle §41 odst. 2 tr. zákona. Takovými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zákona a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby, nejméně osm let. Příprava k trestnému činu je trestná podle trestní sazby stanovené na trestný čin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon ve zvláštní části nestanoví něco jiného. Příprava trestného činu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zachovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o který se jedná [srov. §4 písm. a), b) tr. zákona].
Stěžovatel i spoluodsouzený podali dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stěžovatel z důvodů zakotvených v písm. e), h), k) a f) tohoto zákonného ustanovení. Dovolání bylo odmítnuto usnesením ze dne 27. dubna 2011 (8 Tdo 196/2011-50) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se podrobně zabýval všemi uplatněnými dovolacími důvody a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Výjimkou je návrh stěžovatele, aby v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) podal žádost o předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU. Tomuto opomenutí lze přiznat jistou ústavně právní relevanci, která ale nemůže přivodit zásah do ústavně zaručených práv.
Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou adekvátně odůvodněny, a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné v databázi NALUS). Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu i ze samotné ústavní stížnosti (v níž stěžovatel tytéž námitky opakuje) vyplývá, že dovolání stěžovatele bylo po obsahové stránce ryzí důkazní polemikou. Stěžovatel tudíž fakticky nebrojil proti právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní kvalifikaci ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale předkládal dovolacímu soudu svou vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od závěrů soudu nalézacího. Taková argumentace byla a priori nezpůsobilá některý z dovolacích důvodů naplnit.
Pro úplnost je nutné připomenout, že ve zcela výjimečných případech lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s čl. 4 Ústavy a ochranou dle čl. 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, dostupné v databázi NALUS). Tak by tomu bylo zejména za situace, kdy by Nejvyšší soud ignoroval zjevný extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. O takovou situaci však v projednávané věci zcela zjevně nejde, což plyne z logických odůvodnění rozsudků soudu nalézacího a odvolacího.
Po přezkoumání rozhodnutí napadených stěžovatelem, jak v kontextu práva na spravedlivý proces, které mělo být dle názoru stěžovatele porušeno, tak ve světle ostatních ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud shledal, že tato práva porušena nebyla a návrhu na zrušení stěžovatelem označených rozhodnutí obecných soudů nelze vyhovět. Soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno toliko právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Nesouhlas stěžovatele s tím, že v rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že spáchal trestnou činnost, pro kterou byl žalován, a uložily mu zákonu odpovídající trest, nemůže sám o sobě zakládat porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se stěžovatel neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není a ani být nemůže.
K námitkám stěžovatele, pokud jde o procesní vady řízení, Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se všemi těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato odkazuje.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu