ECLI:CZ:US:2012:4.US.2737.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2737/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti města Janovice nad Úhlavou, Harantova 132, Janovice nad Úhlavou, právně zastoupeného advokátkou Mgr. Alenou Chaloupkovou, K Merfánům 47, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 30 Af 14/2011 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 8 Afs 41/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.II.
II.
Stěžovatel získal bezúplatně dne 24. 1. 2004 od armády ČR majetek - areál bývalých kasáren. Jednalo se o movitý i nemovitý majetek. Stěžovatel majetek neužíval, areál vyklidil a přitom prováděl demoliční práce za účelem přípravy majetku k prodeji. Majetek následně prodal a výtěžek z tohoto prodeje použil ve veřejném zájmu. Dne 6. 2. 2007 zahájil Finanční úřad v Klatovech kontrolu za 1. - 4. čtvrtletí 2005 a konstatoval, že prodejem majetku uskutečnil stěžovatel zdanitelné plnění a neodvedl v rozporu se zákonem daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a proto daň doměřil. V nastalém správním a posléze soudním řízení byla nastolena otázka odlišného právního názoru na posouzení, zda je prodej movitých věcí nabytých od Ministerstva obrany ČR v roce 2004 možné považovat za zdanitelné plnění, resp. zda podléhá takovýto obchod DPH ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění účinném v roce 2005, tj. v době provedení prodeje. Stěžovatel se neztotožňuje s právním názorem, který byl zaujat ve věci Nejvyšším správním soudem, a který se posléze promítl i do ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu.
Stěžovatel ve svém návrhu polemizuje především se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud. Obec je dle náhledu stěžovatele nepochybně veřejnoprávní korporací a skutečnost, že některé jí vykonávané činnosti je nutné považovat za činnosti ekonomické, nemůže v žádném případě obecně ovlivnit posouzení charakteru jiných dalších činností, které sice nejsou vykonávány v oblasti výkonu státní správy a samosprávy, ale současně nespadají do oblasti "podnikání", resp. vykonávání "ekonomických činností". Dále se stěžovatel věnuje výkladu pojmu soustavnosti, kde dospívá k závěru, že jednorázový prodej movitého majetku získaného darem nelze považovat za činnost, která by byla prováděna soustavně. A to již z toho důvodu, že tuto činnost nemůže stěžovatel opakovat, neboť v budoucnu nelze předpokládat, že by na obec byl převeden další armádní majetek. Tím je také zpochybněna, dle stěžovatele, podmínka pravidelného příjmu. Stěžovatel je toho názoru, že státní orgány vyložily pojem ekonomická činnost a osoba povinná k DPH nad rámec zákona a v rozporu s jeho smyslem, účelem a cílem, čímž došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 a navazující konstantní judikatura dostupná na http://nalus.usoud.cz) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva a ve smyslu ust §12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (ust. §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ust. §77 s. ř. s.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04, dostupná na http://www.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). To se však netýká předmětného případu, v němž se typicky střetává toliko odlišný právní názor stěžovatele a Nejvyššího správního soudu na výklad některých daňových pojmů.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož posléze vyšel i krajský soud, podrobně odůvodnil, proč se ztotožnil se závěrem správce daně. Současně se vypořádal i s polemikou vznesenou stěžovatelem, týkající se ujasnění či ozřejmění některých pojmů z oblasti daňového práva. V souvislosti s projednávaným případem je třeba mít na zřeteli, že pokud se týče výkladu podústavního práva, je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil. Je tak třeba uzavřít, že porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud v daném případě neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu