ECLI:CZ:US:2012:4.US.2816.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2816/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO, s. r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. května 2012 č. j. 157 EC 506/2010-33, v řízení o zaplacení částky 1 008,- Kč s příslušenstvím, za účasti Okresního soudu v Ostravě jako účastníka řízení a T. M. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 2 Listiny, a čl. 90 Ústavy České republiky zrušení výroku II. shora označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených příloh, stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníku zaplacení částky 1 008,- Kč s příslušenstvím jakožto částky představující jízdné a přirážku k němu. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že vedlejší účastník cestoval dne 12. 8. 2005 dopravním prostředkem Dopravního podniku Ostrava, a. s., přičemž se na výzvu oprávněného zaměstnance Dopravního podniku Ostrava, a. s. neprokázal platným jízdním dokladem. Na základě toho mu bylo uloženo zaplatit jízdné ve výši 8,- Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000,- Kč v souladu se smluvními přepravními podmínkami Dopravního podniku Ostrava, a. s. Vedlejší účastník tuto svou pohledávku uznal co do důvodu i výše v Dohodě s cestujícím č. E 387844, což stvrdil svým podpisem. Předmětná pohledávka byla Dopravním podnikem Ostrava, a. s. postoupena smlouvou ze dne 14. 11. 2008 na společnost FREEDOM Investment, s. r. o. a následně na žalobce, tedy stěžovatele, smlouvou ze dne 27. 11. 2008. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. května 2012 č. j. 157 EC 506/2010-33 žalobě stěžovatelky vyhověl (výrok I), současně však žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). K nákladovému výroku okresní soud uvedl, že z počítačového systému soudu bylo zjištěno, že pod sp. zn. 185 EC 507/2010 probíhalo u daného soudu další řízení mezi totožnými účastníky, jehož předmětem byly nároky stěžovatelky na úhradu jízdného a přirážky k němu z titulu jízdy vedlejšího účastníka v dopravním prostředku Dopravního podniku Ostrava, a. s., jež stěžovatelka nabyla a svou aktivní legitimaci v řízení odůvodnila totožnými smlouvami o postoupení pohledávek. Vedlejší účastník byl v řízeních zavázán mimo úhrady dluhu s příslušenstvím dále k úhradě nákladů řízení v částce 3 420,- Kč představující zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení. Stěžovatelce tak nic nebránilo, aby své nároky vůči vedlejšímu účastníku uplatnila u soudu jednou žalobou. Výrok o náhradě nákladů řízení je podle okresního soudu odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy za dané situace nutno dovodit, že náklady, které stěžovatelce vznikly v daném řízení, nejsou účelně vynaložené, proto není možné náhradu stěžovatelce uznat.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle oponuje závěrům soudu, který jí jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jejích nákladů, a to ani zčásti. Namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nepostupoval ani dle svého diskrečního oprávnění ve smyslu §150 či §151 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch a důvodně očekávala přiznání přiměřené a právními předpisy stanovené náhrady nákladů řízení. Postup okresního soudu považuje za svévolný, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti a vybočující z mezí ústavnosti. Navíc dle jejího názoru není na soudu, aby hodnotil, zda vynaložení nákladů na právní pomoc bylo pro stěžovatelku účelné či nikoliv. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, I. ÚS 257/05, I. ÚS 191/06, I. ÚS 3923/11, II. ÚS 2189/09 a III. ÚS 1378/07 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Závěrem pak stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že jí nebyl poskytnut prostor, aby se v řízení před okresním soudem mohla ke způsobu zamýšlené aplikace §142 o. s. ř. vyjádřit. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku II. zrušil.
II.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce obdobnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to v usneseních sp. zn. IV. ÚS 1101/12 ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1505/12 ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1778/12 ze dne 20. 6. 2012 a dalších (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání uplatněných nákladů řízení, jakož i postup, jímž okresní soud k tomuto závěru dospěl, je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citovaná rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Na věci nic nemění ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), neboť jak již Ústavní soud zdůraznil např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 844/12 ze dne 23. 5. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nálezu nabídnutá eventualita hodnocení náhradově nákladových rozsudečných výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" je toliko jednou z více ústavně akceptovatelných možností. Ústavní soud dále odkazuje na svůj poslední zamítavý nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud vyslovuje obsažně své závěry k obdobné argumentaci stěžovatelky uvedené v její dříve podané ústavní stížnosti.
6. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu