ECLI:CZ:US:2012:4.US.2953.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2953/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, právně zastoupené advokátkou Mgr. Ivanou Sládkovou, Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti části II. výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 155 EC 301/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedené části výroku rozsudku okresního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Ostravě v ústavní stížností napadeném rozsudku rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 2.230,- Kč. Stěžovatelka se se závěry nalézacího soudu ve věci nákladů řízení neztotožnila, neboť očekávala jejich přiznání v plné výši. Nalézací soud své rozhodnutí řádně nezdůvodnil, neodkázal na žádné zákonné ustanovení. Okresní soud nepatřičně přihlédl k tomu, že na jedné straně stojí právnická osoba, neboli ekonomicky silnější subjekt, a na druhé straně stojí osoba fyzická. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je v rozporu s principem právní jistoty, neboť byly překročeny meze předvídatelného rozhodování.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že tento aplikoval na náklady řízení ustanovení §150 o. s. ř. Přitom obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 občanského soudního řádu však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Dále tato úvaha obecného soudu musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. Postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec nebo by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Právě v tomto rámci se potom pohybuje ústavně právní přezkum rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k aplikaci ust. §150 občanského soudního řádu.
Takové pochybení však Ústavní soud neshledal a napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní. Okresní soud se v závěru napadeného rozsudku vypořádává s důvody aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Vyplývá z něj, že vzal v potaz především výši jistiny (jedná se o tzv. bagatelní věc), princip proporcionality a povahu podané žaloby, která je dle jeho názoru toliko formulářová, představující spíše administrativní úkon než provedení úkonu právní služby.
Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv nemohou obstát. Ústavní soud neshledal v postupu okresního soudu žádná pochybení, jež by byla s to zasáhnout do základních práv stěžovatelky, proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu