ECLI:CZ:US:2012:4.US.2973.11.2
sp. zn. IV. ÚS 2973/11
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Bc. Milanem Honzejkem, advokátem, AK se sídlem v České Lípě, Hrnčířská 2985, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011 čj. 14 To 367/2011-44 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 4. 10. 2011 se J. K. (dále též "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o jeho návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 PP 24/2011 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 25. 5. 2011 okresní soud ve veřejném zasedání zamítl žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 4. 2010 sp. zn. 1 T 229/2007 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 55 To 360/2010. Žádost odsouzený odůvodnil tím, že nastoupil dobrovolně na protitoxikomanickou léčbu a přesvědčením, že tím bude dosaženo jeho nápravy. Okresní soud konstatoval, že odsouzený v minulosti již vykonal řadu nepodmíněných trestů odnětí svobody za trestnou činnost majetkového charakteru, kterou vždy opakoval po propuštění z výkonu trestu; v minulosti byl již z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, avšak ani tohoto dobrodiní si odsouzený nevážil a byl mu zbytek výkonu trestu nařízen rovněž pro opakování trestné činnosti totožného charakteru. Okresní soud po zhodnocení zjištěných skutečností dospěl k závěru, že odsouzený svým chováním a přístupem k plnění povinností ve výkonu trestu neprokázal polepšení a že u něj není dán předpoklad, že v případě podmíněného propuštění se dá očekávat, že na svobodě povede řádný život.
Dne 21. 7. 2011 Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení okresního soudu ze dne 25. 5. 2011 zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval mj., že napadené usnesení bylo vydáno v řízení, v němž okresní soud respektoval příslušná procesní ustanovení trestního řádu, provedl potřebné důkazy, které zákonným způsobem zhodnotil, vzal v úvahu nejen, že odsouzený neprokázal polepšení během výkonu trestu odnětí svobody, ale také jeho předchozí způsob života. Dosud odpykaná část uloženého trestu evidentně u odsouzeného nesplnila převýchovný účel v míře předpokládané trestním zákonem. Riziko recidivy je příliš vysoké a nelze ho opětovně předčasně propustit z výkonu trestu odnětí svobody, na čemž nemohou nic změnit argumenty stížnosti o spolupráci odsouzeného při pobytu na svobodě s probační a mediační službou, terapeuty a podpoře rodiny. Adekvátní řešení zdravotních problémů odsouzeného vystihuje rozhodnutí příslušného soudu o odkladu výkonu trestu odnětí svobody.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným usnesením stížnostního soudu byl porušen čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující základní právo být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem a právo na spravedlivý proces.
K zásahu do základních práv podle stěžovatele došlo tím, že stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání a v jeho nepřítomnosti, aniž mu poskytl prostor pro provedení nových důkazů svědčících v jeho prospěch, zejména stanoviskem Probační a mediační služby ČR Liberec, jež bylo stěžovateli doručeno 22. 7. 2011, tj. den po neveřejném zasedání stížnostního soudu. Je nepochybné, že soud mohl v případě veřejného zasedání uvedený důkaz provést a při rozhodování se i s tímto důkazem vypořádat. Uvedené stanovisko bylo zasláno i stížnostnímu soudu spolu se zárukou za dovršení nápravy odsouzeného.
Stěžovatel uvedl, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba na řízení, kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody, vztáhnout stejné požadavky jako na požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, což se týká i záruk kontradiktornosti řízení. Stížnostnímu soudu dále vytkl, že extrémně vadně interpretoval hmotněprávní podmínky pro podmíněné propuštění obsažené v ustanovení §88 tr. zákoníku. Poukázal na názory v odborné literatuře, nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 a judikaturu Spolkového ústavního soudu Německa a uzavřel, že naznačeným kritériím napadené rozhodnutí stížnostního soudu nevyhovuje.
IV.
Stížnostní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí jakož i odůvodnění rozhodnutí okresního soudu ve vztahu ke splnění podmínek daných §88 tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že postupem soudů ani jejich rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Stěžovatel v replice k vyjádření stížnostního soudu mj. uvedl, že "sveřepě brání pozice stanovené mantinely vlastních rozhodnutí a konstatováním, že postupem soudu ani jejich rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv, zcela destruuje více než roční snahu po nápravě a prezumuje, že jedna nebo dvě kázeňské odměny, mají pro rozhodnutí soudu větší váhu, než rok života na svobodě bez tr. činnosti, rok náročného léčení, zapojení se do práce a normálního života, to vše bez nepřetržité kontroly vězeňské služby a ostnatých drátů. Jako by civilní život odsouzených žadatelů o podmíněné propuštění neměl žádnou cenu."
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny tudíž musely být uplatňovány prvotně v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které zmíněné ustanovení Listiny z povahy věci přiznává pouze obviněnému. Jinak řečeno, záruky obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny (jehož porušení stěžovatel tvrdil) se nevztahují na řízení, ve kterém soud rozhoduje o podmíněném propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody podle ustanovení §331 tr. řádu, neboť v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění se nejedná o trestní stíhání, resp. zbavení svobody. Tvrzení stěžovatele o porušení článku 8 odst. 2 Listiny je proto zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud připomíná, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje jakékoliv základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, což je mj. i v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a soudců zakotveným v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny. V rovině ústavněprávního přezkumu proto v podstatě zůstává toliko to, zda obecné soudy při tomto posuzování respektovaly principy spravedlivého procesu, včetně náležitého odůvodnění svých úvah, zaručené v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323); usnesení ze dne 1. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 734/06, http://nalus.usoud.cz].
Podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny "Každý má právo .... aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. ... ." Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že tato záruka se vztahuje primárně na řízení, ve kterém je rozhodováno o trestním obvinění, nicméně lze ji v omezené míře vztáhnout i na řízení na pravomocně skončené trestní řízení navazující, jak tomu bylo v případě stěžovatele v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; jelikož zamítavé rozhodnutí okresního soudu ze dne 25. 5. 2011 bylo vydáno ve veřejném zasedání, byla tato záruka dodržena. Skutečnost, že stanovisko Probační a mediační služby ČR Liberec odsouzený nemohl v řízení před okresním ani stížnostním soudem uplatnit, neboť mu bylo doručeno až 22. 7. 2011, tj. den po neveřejném zasedání stížnostního soudu, nelze přičítat obecným soudům. Záruka veřejnosti řízení před stížnostním soudem není ústavně garantována a stěžovatel se jí tudíž nemůže dovolávat.
Ústavní soud proto po celkovém posouzení spravedlivosti řízení před okresním a stížnostním soudem dospěl k závěru, že jejich rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a nevzbuzují zdání svévole.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu