ECLI:CZ:US:2012:4.US.303.10.1
sp. zn. IV. ÚS 303/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci navrhovatele Ing. I. V., právně zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Černým, Sokolovská 161/2170, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3979/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 2. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje po odstranění vad podání veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2009 sp. zn. 24 Co 299/2008), jímž byly změněny výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 28 C 25/2005 ve věci samé.
Městský soud v Praze ve svém měnícím rozsudku dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatel není vlastníkem pozemků p. č. 1651/4, 1651/7, 1651/8 v k. ú. Podolí. S tímto závěrem se následně ztotožnil i Nejvyšší soud, což se projevilo v zamítnutém dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud vyšel nesprávně z teze, podle níž jsou jemu v rámci restitučního řízení nevydané pozemky, zastavěny a z toho důvodu je nelze vydat. Stěžovatel oproti tomu namítá, že stavba družstevních garáží je tzv. černou stavbou, která vznikla bez stavebního povolení a nebyla řádně kolaudována. Navíc, daná stavba garáží je tzv. jednoduchou stavbou, která je v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"), explicitně uvedena jako výjimka z překážek zastavěnosti. Neexistenci vydávací překážky není možno substituovat odkazem na užitkové souvislosti s ostatními stavbami, protože takový postup nemá oporu v zákoně a je v rozporu s ústavními principy. V souvislosti s předmětnou ústavní stížností pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01, podle něhož je hlavním cílem majetkových restitucí skutečné vydání majetku oprávněným osobám s tím, že teprve pokud je bez všech pochybností naplněn některý z předpokladů stanovených restitučním zákonem v ustanovení §11 odst. 1 restitučního zákona, pozemek se nevydá.
III.
Ústavní soud si vyžádal související spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 25/2005, přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatou ústavní stížnosti je namítané chybné posouzení otázky zastavěnosti sporných pozemků p. č. 1651/4, 1651/7 a 1651/8 v k. ú. Podolí. Již z odůvodnění, ústavní stížností nenapadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tento se zabýval samotným pojmem zastavěnosti a provedl jeho výklad, a to s ohledem na stávající judikaturu. Současně učinil předmětem svých úvah i námitku stěžovatele o povaze družstevních garáží, které se nachází na sporném pozemku a které jsou dle mínění černou stavbou. Krajský soud zde na základě rozhodnutí Odboru výstavby ONV Praha 4 ze dne 24. 10. 1961 č. j. 23977/61-4-výst. Dk/Hub dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, a to, že se nejedná o černou stavbu. V souladu s ustálenou judikaturou není věcí Ústavního soudu přehodnocovat závěry obecných soudů stran dokazování, a to ani v těch případech, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). To se však dle náhledu Ústavního soudu v předmětné věci nestalo.
Dle náhledu Ústavního soudu nedošlo ze strany Nejvyššího soudu k takovému pochybení, jež by bylo lze považovat za zásah do základních práv a svobod stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu