ECLI:CZ:US:2012:4.US.314.12.1
sp. zn. IV. ÚS 314/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 6 Tdo 871/2011, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 5 To 553/2010 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2010 sp. zn. 4 T 33/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 30. 1. 2012 se J. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v trestní věci Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 33/2010 bylo porušeno ústavní právo jemu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 4 T 33/2010 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 30. 7. 2010 nalézací soud mimo jiné obviněného uznal vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou; v adhezním řízení byla obviněnému uložena ve výroku blíže specifikovaná povinnost nahradit způsobenou škodu.
Dne 24. 11. 2010 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného (a dalších obviněných) proti rozsudku nalézacího soudu zamítl.
Dne 28. 7. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") mimo jiné dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2010 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel v souladu s výše uvedeným petitem tvrdil, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a obdobně jako v dovolání vyjádřil přesvědčení, že právní závěry učiněné obecnými soudy byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními; dovolací soud pochybil tím, že se se závěry obecných soudů ztotožnil a dovolání odmítl.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy.
V části II. stěžovatel polemizoval se skutkovými zjištěními obecných soudů. Uvedl, že ani jeden ze svědků, kteří pachatele viděli, stěžovatele pozitivně neidentifikoval; s ohledem na obsah spisu bylo zjevné, že nepřímé důkazy tvrzené soudem stěžovatele rozhodně neusvědčovaly z účasti na předmětném skutku a navíc závěry soudu byly v rozporu s obsahem videozáznamu z místa bydliště spoluodsouzeného S. Stěžovatel poukázal na relevantní judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu a odvolacímu soudu vytkl, že se dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami a "celou záležitost odbyl jednou větou"; dovolací soud se dle jeho přesvědčení "blíže nezabýval obsahovou stránkou věci."
V části III. stěžovatel opakoval svá tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy; dle jeho přesvědčení "[t]ato práva mají hmotně právní charakter, třebaže byla porušena nedodržením především předpisů procesních." Stěžovatel poukázal na "nález Ústavního soudu ÚS 669/05" (zřejmě nález ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05) a nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Dle názoru Ústavního soudu podstatou ústavní stížnosti bylo jednak tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními (učiněnými především soudy nalézacím a odvolacím) a právními závěry o jeho vině a trestu z nich vyvozenými, a dále tvrzení, že odvolací soud se dostatečně nezabýval jeho odvolacími námitkami.
Ústavní soud má za to, že s výše uvedeným a navíc jen obecným tvrzením stěžovatele o extrémním nesouladu se dostatečně vypořádal již odvolací soud na str. 7 svého rozhodnutí, kde uvedl, že z příslušené části podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu plyne, jaké skutečnosti tento soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je rovněž patrno, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a o jaké právní úvahy opřel posouzení prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení zákona při úvahách v otázce viny a trestu. Ústavní soud se proto neztotožnil s tvrzením, že odvolací soud se dostatečně nezabýval odvolacími námitkami stěžovatele a v této části shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dovolacím soudem postrádalo jakékoliv relevantní odůvodnění, a proto bylo rovněž shledáno zjevně neopodstatněným.
Pokud stěžovatel svojí ústavní stížností zamýšlel vyjádřit nesouhlas s právním posouzením jeho trestní věci obecnými soudy a tvrdil, že tímto nesprávným právním posouzením bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, za neopodstatněné jsou Ústavním soudem považovány stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou, Úmluvou, případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)].
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu