ECLI:CZ:US:2012:4.US.3340.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3340/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. 1 As 21/2011-52 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2012 č. j. 29 A 30/2011-75 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 27. 8. 2012 a doplněným dne 15. a 16. 10. 2012 se M. S. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud "vydaná rozhodnutí zrušil;" z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že měl na mysli v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
a) Řízení před správními orgány
Dne 17. 6. 2008 hlídka Městské policie v Brně zjistila, že motorové vozidlo provozované žalobcem parkuje na chodníku.
Dne 13. 11. Magistrát města Brna (dále jen "správní orgán") příkazem rozhodl, že žalobce porušil §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu") a dopustil se správního deliktu dle §125 odst. 2 téhož zákona, za což mu uložil pokutu 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Dne 19. 2. 2009 - poté, co proti výše uvedenému příkazu ze dne 13. 11. 2008 žalobce podal odpor - správní orgán žalobci ze stejných důvodů rozhodnutím uložil pokutu 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Dne 23. 6. 2009 Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 19. 2. 2009 zamítl.
b) Řízení před správními soudy
Dne 14. 12. 2010 Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2009 zrušil pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 30. 3. 2011 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 12. 2010 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dne 8. 6. 2012 nalézací soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2009 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem kasačního soudu mu bylo odňato právo na spravedlivý proces a to tím, že "mu byla jeho postupem vzata možnost řádně vyjádřit svoji argumentaci k posouzení právních otázek soudu", neboť kasační soud měl na věc odlišný právní názor, jímž byl nalézací soud vázán.
Stěžovatel konstatoval průběh řízení před správními orgány a správními soudy a uvedl (poněkud méně srozumitelně), že nesouhlasí jak se skutkovými zjištěními soudu, tak i právním posouzením jeho věci.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
K nepřípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011
V části směřující proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011 Ústavní soud ústavní stížnost shledal nepřípustnou z následujících důvodů.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, nález ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011 nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele; rozhodnutí kasačního soudu vrátilo věc do kontradiktorního soudního rozhodovacího procesu, ve kterém mohl stěžovatel uplatňovat všechna svá procesní práva. Již proto nebylo možné považovat toto rozhodnutí za způsobilé ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout do základních práv a svobod.
Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí (Nejvyššího soudu - srov. nálezy Pl. ÚS 29/11 a II. ÚS 2371/11 - dostupné na http://nalus.usoud.cz) se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemohla.
K neopodstatněnosti zbývající části ústavní stížnosti
Ve zbývající části směřující proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 8. 6. 2012 shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatelova velmi stručná ústavněprávní argumentace směřovala především proti výše uvedenému rozhodnutí kasačního soudu. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí nalézacího soudu lze podle obsahu ústavní stížnosti konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s jeho konečným právním posouzením věci, odlišném od posouzení učiněného nalézacím soudem v jeho původním rozhodnutí ze dne 14. 12. 2010.
Ústavní soud je toho názoru, že možnost protichůdných soudních rozhodnutí je vnitřní vlastností každého soudního systému tvořeného nalézacími a kasačními (odvolacími) soudy, což samo o sobě nemůže být považováno za rozporné s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud také není povolán přezkoumávat, zda obecné správní soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
Pokud jde o rozsudek nalézacího soudu ze dne 8. 6. 2012, Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v části páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důvody, pro které nalézací soud žalobu zamítl, jsou přehledně a srozumitelně v napadeném rozhodnutí vyloženy; Ústavní soud, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, na ně odkazuje. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů neschopnou věc posunout do roviny ústavněprávní.
Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správními soudy rozhodujícími o jeho správní žalobě, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu