ECLI:CZ:US:2012:4.US.3831.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3831/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1200/2011-14 ze dne 15. 9. 2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, eventuálně též ustanovení §60 a 62 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a §309 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, pokud se jejich použití vztahuje pouze na přečiny, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel rovněž ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu navrhl zrušení ustanovení §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), eventuálně též dalších v záhlaví citovaných ustanovení trestního zákoníku a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), pokud se jejich použití vztahuje pouze na přečiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") č. j. 1 T 145/2010-98 ze dne 18. 1. 2011 uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil, stručně řečeno, když v období od června 2009 do poloviny července 2010 opakovaně vykonával pohlavní styk formou soulože s tehdy nezletilou Pavlou S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená"), přestože věděl, že v té době nedosáhla věku patnácti let. V hlavním líčení před okresním soudem sice stěžovatel využil svého práva odepřít výpověď, nicméně v přípravném řízení se ke svému činu doznal, když uvedl, že v roce 2009 se s poškozenou seznámil a sblížil a poté od června toho roku spolu tzv. chodili, vídali se každý den a docházelo mezi nimi i k opakovaným pohlavním stykům, a to 2x-3x týdně. Stěžovatel si byl přitom vědom věku poškozené, neboť se mu tehdy sama svěřila, že je jí 13 let (respektive 14 let podle její výpovědi), nicméně k souložím docházelo po oboustranném souhlasu. Jeho doznání bylo potvrzeno výpovědí poškozené, jakož i nepřímo dalšími svědeckými výpověďmi. Po zohlednění všech relevantních okolností případu okresní soud stěžovatele odsoudil, jak shora uvedeno.
Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel podal odvolání, a to jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Stěžovatel v rámci odvolání navrhl přerušení soudního řízení a předložení návrhu na zrušení ustanovení §187 odst. 1 trestního zákoníku Ústavnímu soudu, a to s ohledem na protiústavnost tohoto ustanovení spočívající v jeho rozporu se zásadou proporcionality neboli trestního postihu coby ultimae rationis, a to zejména vzhledem k zákonné trestní sazbě za spáchání předmětného trestného činu, respektive dokonce zločinu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, (dále jen "krajský soud") se ovšem neztotožnil s názory a námitkami stěžovatele, a naopak potvrdil správnost a zákonnost rozhodnutí okresního soudu, a tak usnesením č. j. 14 To 84/2011-112 ze dne 30. 3. 2011 odvolání zamítl. Stěžovatelem podané dovolání, stavící na argumentaci v podstatě totožné, jaká byla uplatněna již v řízení před krajským soudem, pak Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl svým usnesením č. j. 7 Tdo 1200/2011-14 ze dne 15. 9. 2011.
Citované usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž namítal porušení svých ústavních práv a práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů, které na jeho jednání aplikovaly ustanovení zákona, jež je v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, které mají přednost před zákonem, místo aby věc předložily Evropskému soudnímu dvoru k posouzení předběžné otázky, případně Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu. Popsaným postupem tak obecné soudy zasáhly do stěžovatelova práva na to, aby jeho věc byla projednána řádně a v souladu se zákonem, tedy i v souladu se zásadou ultima ratio, respektive zásadou minimalizace zásahů státní moci do soukromí občana. V bližším odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel z velké části zopakoval argumenty uplatněné již v řízeních před obecnými soudy. Protiústavnost napadeného ustanovení trestního zákoníku spatřoval v jeho rozporu s ústavní zásadou proporcionality (zásadou ultima ratio), když přeci trestní postih jednání oboustranně dobrovolného a přinášejícího radost a nikoho nepoškozujícího představuje naprosto nesmyslný a bezdůvodný zásah státu do soukromoprávní sféry jednotlivce. Poukázal na další ustanovení trestního zákoníku (§185 odst. 3, §186 odst. 3 a §187 odst. 2, 3 a 4), které dostatečně zajišťují ochranu mladistvých, i na právní úpravu v jiných evropských zemích s podobnou kulturní tradicí (Velká Británie, Nizozemí či Spolková republika Německo) a na úpravu kanonického práva, podle nichž by jeho jednání bylo zcela souladné se zákonem, neboť v těchto právních řádech je minimální věková hranice pro pohlavní styk, alespoň u dívek, stanovena na 10, respektive 12 let, což odpovídá věku jejich pohlavního dospívání. Zdůraznil, že z jeho jednání poškozené nevznikla, a ani vzniknout nemohla, žádná újma a že by podle jeho názoru trestným mělo být jen jednání všeobecně považované za nepřijatelné a zavrženíhodné a poškozeným vnímané jako nevítané, nepříjemné a nepřijatelné. Absurditu trestního postihu podle napadeného ustanovení dále ilustroval na příkladu soulože osoby v den jejích 15. narozenin s osobou o jeden den mladší, což by rovněž formálně naplňovalo znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití. V neposlední řadě stěžovatel upozornil na trestní sazbu podle §187 odst. 1 trestního zákoníku, jejíž neadekvátnost vnímal jako největší problém uvedeného ustanovení. Automatická kvalifikace předmětného jednání jako zločinu brání využití alternativních druhů trestů, jakož i odklonu v trestním řízení či upuštění od potrestání, což by v takových případech bagatelního jednání bylo mnohem příhodnější a působilo daleko preventivněji a výchovněji. Ostatně určitou dávku rezervovanosti vůči zákonné úpravě snad naznačil i krajský soud v závěru svého usnesení. Ze všech těchto důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak shora uvedeno.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud dále úvodem podotýká, že stěžovatelova kritika ve svém jádru směřovala nikoliv proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu či proti předcházejícím rozhodnutím krajského a okresního soudu, nýbrž proti ustanovení §187 odst. 1 trestního zákoníku, které obecné soudy ve stěžovatelově případě aplikovaly. Podle tohoto ustanovení: "Kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let." Z pohledu stěžovatele pramenila protiústavnost citovaného ustanovení ve smyslu jeho rozporu se základní zásadou subsidiarity trestní represe (zásadou ultima ratio) ze dvou jeho aspektů: jednak ze stanovené minimální věkové hranice patnácti let pro pohlavní styk a jednak ze stanovené trestní sazby, z níž ve spojení s §14 odst. 2 trestního zákoníku vyplývá klasifikace daného trestného činu jako zločinu, což má za následek nemožnost aplikace některých alternativních druhů trestů či způsobů ukončení řízení. K prvému kritizovanému aspektu stěžovatel namítal zejména biologický průběh pohlavního dospívání, k němuž dochází o několik let dříve, než je věková hranice stanovená v napadeném ustanovení, což podle něj reflektují i některé zahraniční právní úpravy. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že jednak není vybaven takovými odbornými znalostmi z oboru biologie a fyziologie, aby mohl stěžovatelova tvrzení kvalifikovaně potvrdit či vyvrátit, a jednak - a to především - rozhodnutí, který druh jednání je nutné sankcionovat jako trestný čin, náleží do trestněprávní politiky státu, jejíž určování patří zásadně do pravomoci zákonodárce, nikoliv Ústavního soudu. Ten by do trestněprávní politiky státu mohl ingerovat pouze v případě, že by trestní represe nepřípustně, tedy neodůvodněně a nepřiměřeně zasahovala do sféry základních práv a svobod, tj. do autonomní sféry jednotlivce (srov. usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 5, str. 449). O takový případ se ovšem ve stěžovatelově případě nejedná, neboť napadené ustanovení §187 odst. 1 trestního zákoníku přiměřeným způsobem chrání zájmy osob mladších patnácti let jakožto osob zvlášť zranitelných. Objektem kritizovaného trestného činu přitom není jen biologický či tělesný (pohlavní) vývoj dítěte, jak ve své argumentaci naznačuje stěžovatel, ale také jeho vývoj mravní a duševní, přičemž tyto různé oblasti celkového dospívání a dozrávání člověka neprobíhají nutně (a často) zároveň, nýbrž naopak jsou (mohou být) završovány v průběhu delšího časového období, třeba i v rozmezí několika let. A tak ani skutečnost, že některé děti (dívky) mohou fyzicky dospívat již třeba kolem desátého či dvanáctého roku, nemůže napadené ustanovení ani ochranu jím sledovanou zbavit jejich opodstatněnosti. Stejně tak to nemůže učinit ani sama existence dalších v ústavní stížnosti vyjmenovaných ustanovení trestního zákoníku, jejichž cílem je rovněž ochrana dětí, ale ochrana v odlišných aspektech (ochrana před násilným, respektive vynuceným sexuálním jednáním). Skutková podstata rozebíraného trestného činu tedy sama o sobě není v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která se navíc projevuje nejen ve fázi vytváření trestněprávních norem, ale také ve fázi aplikační, respektive interpretační. Za trestný čin totiž může být považováno pouze takové jednání, které nejenže naplňuje formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, ale rovněž obecný znak materiální - tedy znak společenské škodlivosti. Trestný čin pohlavního zneužití v tomto ohledu nepředstavuje žádnou výjimku, a tak i formální jednání podle §187 odst. 1 trestního zákoníku musí být pro společnost škodlivé, aby se stalo trestným. Jsou tak vyloučeny tzv. bagatelní případy, mezi které by - na rozdíl od stěžovatelova vlastního případu, jak bude rozvedeno dále - mohl spadat i ilustrativní příklad stěžovatele o uskutečnění soulože mezi osobou právě dovršivší patnáctý rok (tedy první den po jejích 15. narozeninách, kdy se stává trestně odpovědnou).
Na shora uvedených závěrech o ústavnosti napadeného ustanovení, respektive skutkové podstaty, by nemohl nic změnit ani výsledek stěžovatelem naznačené komparativní analýzy. Sama skutečnost, že jiné právní řády stanovují jiné minimální věkové hranice pro pohlavní styk, nemůže odůvodnit případný zásah Ústavního soudu do trestněprávní politiky zákonodárce. Krom toho se Ústavnímu soudu nepodařilo potvrdit mnohé informace, které mu stěžovatel v tomto ohledu předložil, aniž by však uvedl jejich zdroj či původ. Naopak z §176 německého trestního zákoníku vyplývá, že minimální věková hranice pro pohlavní styk je stanovena na čtrnáct let (což odpovídá i věku trestní odpovědnosti podle §19; viz anglický překlad německého trestního zákoníku na stránkách německého Ministerstva spravedlnosti: Bundesministerium der Justiz, dostupné z: http://www.gesetze-im-internet.de/englisch_stgb/ englisch_stgb.html#StGB_000P176). Nizozemský trestní zákoník tuto hranici dokonce posouvá až na šestnáct let (přičemž dětem do dvanácti let je poskytována ještě vyšší míra ochrany; viz §245 a 244 nizozemského trestního zákoníku na stránkách Overheid.nl, dostupné z: http://wetten.overheid.nl/BWBR0001854/Aanhef/ geldigheidsdatum_29-03-2012). Konečně ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska existují tři rozdílné právní úpravy pro jednotlivé země; nicméně všechny shodně chrání před pohlavním stykem děti mladší třinácti let bez výjimky a zásadně také děti mladší šestnácti let, pokud je druhá osoba (pachatel deliktu) starší šestnácti let (ve Skotsku) či pokud je druhá osoba starší osmnácti let a zároveň nemá rozumný důvod se domnívat, že by dotčené dítě bylo starší šestnácti let (v Anglii a Walesu a v Severním Irsku). Tudíž, zejména z pohledu stěžovatele - jemuž v rozhodné době bylo dvacet dva, respektive dvacet tři let - jsou i ve Spojeném království před pohlavním stykem zásadně chráněny všechny děti mladší šestnácti let [viz §5 a 9 zákona o sexuálních trestných činech z roku 2003 (Sexual Offences Act 2003), §18 a 28 skotského zákona o sexuálních trestných činech z roku 2009 (Sexual Offences /Scotland/ Act 2003) a §12 a 16 severoirského nařízení o sexuálních trestných činech z roku 2008 (Sexual Offences /Northern Ireland/ Order 2008); všechny dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/].
Jak výše uvedeno, stěžovatel napadl §187 odst. 1 trestního zákoníku nejen s ohledem na samotnou skutkovou podstatu tohoto trestného činu, ale rovněž s ohledem na stanovenou trestní sazbu, kterou dokonce vnímal "jako největší problém" daného ustanovení. Avšak i v této otázce platí to, co již bylo shora zmíněno k trestněprávní politice státu: ani určení trestní sazby za konkrétní trestný čin totiž zásadně nenáleží do pravomoci Ústavního soudu, ledaže by tato překročila ústavní meze přípustnosti, respektive přiměřenosti. K tomu zde ale nedošlo, a to především vzhledem ke značnému významu zájmu chráněného dotčeným ustanovením. Ostatně s využitím zahraničních úprav citovaných výše lze konstatovat, že česká trestněprávní úprava v tomto nijak nevybočuje, ba naopak zakotvuje shodnou, či dokonce nižší maximální trestní sazbu za zkoumaný trestný čin. Protiústavnost zpochybněné trestní sazby přitom není založena ani ve spojení s dalšími v záhlaví citovanými ustanoveními trestního zákoníku a trestního řádu, jež stěžovatel napadl eventuálně a jež znemožňují uplatnění některých alternativních prostředků v řízení o trestném činu pohlavního zneužití (konkrétně uložení trestu domácího vězení, respektive trestu obecně prospěšných prací podle §60, respektive §62 trestního zákoníku a ukončení řízení formou schválení narovnání podle §309 a násl. trestního řádu). Kvalifikace tohoto trestného činu jako zločinu totiž není nepřiměřená ve srovnání se značným významem chráněného zájmu, respektive závažností trestného jednání, které tento zájem porušuje. Stejně tak z mezí stanovených ústavním právem nevybočují ani samotná eventuálně napadená ustanovení trestních předpisů, díky nimž lze v nich zakotvené alternativní instituty trestního práva hmotného i procesního využít pouze v případě méně závažných trestných činů, tj. přečinů. Ústavní soud přitom netvrdí, že není možné představit si i jiné způsoby legislativního řešení, ať už se jedná o stanovení trestní sazby pro trestný čin pohlavního zneužití či vymezení objektivní stránky jeho skutkové podstaty, nebo o vymezení kategorie méně závažných trestných činů; nicméně takové rozhodnutí spočívá na zákonodárci jakožto primárním tvůrci trestněprávní politiky státu. Krom toho Ústavní soud připomíná, že i za stávající úpravy lze také u trestných činů z kategorie zločinů aplikovat určité alternativy, a to kupříkladu mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 trestního zákoníku. Ostatně právě takové řešení bylo zvažováno i ve stěžovatelově případě a obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nakonec nebylo využito.
Ústavní soud se ovšem nezabýval pouze abstraktním přezkumem ústavnosti napadených ustanovení právních předpisů, nýbrž provedl rovněž přezkum konkrétní, tedy přezkum vlastních rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelově věci. Podle ustálené judikatury sice Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41), nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud tedy v tomto smyslu rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se stěžovatelovým případem a všemi jeho relevantními okolnostmi podrobně zabývaly a logickým a přesvědčivým způsobem dospěly k výsledným výrokům o vině i o trestu. Své závěry opřely o dostatečné provedené dokazování a neopomněly ani odůvodnit, proč nevyhověly dalším důkazům, které navrhl stěžovatel. Zkoumáno bylo naplnění jak formální, tak materiální stránky tvrzeného trestného činu, přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 7 Tdo 900/2003, ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 8 Tdo 10/2006 či ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 8 Tdo 709/2007) byly zohledněny všechny relevantní okolnosti případu - včetně existence bližšího citového vztahu mezi stěžovatelem a poškozenou, věku obou osob, respektive věkového rozdílu mezi nimi, stěžovatelovy znalosti věku poškozené, opakovanosti jeho trestného jednání i nezpůsobení žádné újmy, zdravotní ani psychické, poškozené tímto jednáním. Zejména krajský soud se rovněž obsáhle zabýval zákonem stanovenou věkovou hranicí pro pohlavní styk. Nicméně i z komentářové literatury vyplývá, že aplikované ustanovení trestního zákoníku nechrání jen zájmy samotné osoby mladší patnácti let, ale zájmy celospolečenské. Celá společnost má totiž zájem na důsledné ochraně příznivého vývoje dětí, a tak spáchání dotčeného trestného činu nevyžaduje, aby došlo k narušení konkrétní zneužité osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1675). Ostatně i v předmětném případě, slovy krajského soudu, "sama poškozená [nebyla] schopna s ohledem na svou mravní vyspělost dostatečně posoudit, zda je pro ni takové jednání vhodné a zda jí nezpůsobí nějaké problémy v tělesném či mravním vývoji." Naopak důsledky svého jednání měl s ohledem na svůj rozumový a mravní vývoj zvážit právě stěžovatel, jemuž bylo dvacet dva, respektive dvacet tři let v době páchání trestného činu. Ten tak ale neučinil, a podstatným narušením významného společenského zájmu se dopustil trestného jednání nikoliv bagatelního, jak naznačoval ve své ústavní stížnosti. Obecné soudy dále zhodnotily konkrétní okolnosti případu i při úvaze o trestu a s ohledem na ně byl stěžovateli uložen podmíněný trest odnětí svobody ve výměře mírně nad spodní hranicí zákonné trestné sazby, přičemž okresní soud rovněž přesvědčivě odůvodnil, proč nepřistoupil k uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby, jak navrhoval stěžovatel.
Ústavní soud tak uzavírá, že z ústavněprávního pohledu neměl postupu obecných soudů ve stěžovatelově věci co vytknout, a to ani ve smyslu jejich meritorních závěrů o vině a trestu, ani ve smyslu dalších námitek stěžovatele. S ohledem na výše provedenou analýzu ústavnosti napadených ustanovení právních předpisů zejména nebylo shledáno žádné pochybení v tom, že obecné soudy nevyhověly požadavku stěžovatele na přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení oněch ustanovení Ústavnímu soudu. K alternativnímu návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci k posouzení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie Ústavní soud jen stručně podotýká, že položení předběžné otázky podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie v dané věci vůbec nemohlo připadat v úvahu, neboť zde řešená otázka nemá žádný relevantní vztah k právním předpisům Evropské unie, jejichž výklad Soudní dvůr ve zmíněném řízení poskytuje.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Obdobně musel Ústavní soud odmítnout také akcesorický návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, a to podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu