ECLI:CZ:US:2012:4.US.421.12.1
sp. zn. IV. ÚS 421/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele Š. Š., právně zastoupeného advokátem Mgr. Igorem Penkou, Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2010 sp. zn. 61 C 163/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011 sp. zn. 15 Co 354/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1619/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 2. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 739.072,- Kč jako náhrady nákladů za úhradu léků, dietní stravování a další náklady spojené s léčením. Počátkem roku 1984 se u stěžovatele projevily první příznaky onemocnění hepatitidou A, přičemž od té doby se jeho zdravotní stav neustále zhoršuje. V roce 1986 byl stěžovateli diagnostikován diabetes melitus, v roce 1988 došlo k difúzní poruše jaterního parenchymu a od roku 1998 byl stěžovateli přiznán invalidní důchod. V roce 1987 byla u něj diagnostikována hepatitida C. Mezitimním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 1996 č. j. 50 C 88/94 - 34 byl stěžovateli přiznán základ nároku. Dalším rozhodnutím mu byla přiznána souhrnná částka 448.147,60,- Kč, představující součet náhrad za ztrátu na výdělku od 1. 9. 1992 do 31. 5. 1998, náhrada nákladů na medikaci léku Legalon Dirasten v období od 1. 6. 1992 do 31. 1. 1998 a renta za období od 6. 2. 1984 do 31. 8. 1992, bolestné ve výši 2250,- Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 3.000,- Kč a náklady léčení ve výši 22.500,- Kč. Do budoucna mu byla přiznána měsíční renta ve výši 10.528,- Kč, která byla vyplácena do prosince 2005. Návrhem ze dne 1. 6. 2006 se stěžovatel domáhal na České republice částky 739.072,- Kč, a to z titulu markantního zhoršení zdravotního stavu.
Pro účely posouzení souvislosti mezi zdravotním stavem stěžovatele v roce 1984 a zdravotním stavem v současné době nařídil soud vypracování znaleckého posudku, a to lékařskou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Tento posudek konstatoval, že postižení jater je jednoznačně v souvislosti s infekcí hepatitidy C. Posudek nevylučuje mimojaterní poškození v důsledku hepatitidy C. Stěžovatel v rámci řízení před obecnými soudy poukazoval na lékařské posudky, které byly zpracovány v rámci předchozích soudních řízení. Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti snažil zpochybnit závěry obecných soudů a prokázat příčinnou souvislost mezi svým současným zdravotním stavem a pracovními podmínkami, v nichž působil v 80. letech minulého století. Nalézací soud měl dle stěžovatele při tak závažné problematice nařídit vypracování souběžného, případně revizního znaleckého posudku, který by s větší jistotou objasnil dokazované skutečnosti. To platí zejména v případě, kdy nově vypracovaný posudek je v rozporu s předchozími posudky. Soud v řízení považoval za stěžejní jediný znalecký posudek vypracovaný Lékařskou fakultou v Olomouci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Nalézací soud se navíc zabýval i předchozími znaleckými posudky, a to v tom smyslu, že poslední znalecký posudek vychází mimo jiné z toho, že lékařská věda v 80. letech minulého století nebyla schopna rozpoznat virus hepatitidy C, jímž stěžovatel nepochybně trpí. Soudy se ve své argumentaci vypořádaly i s důvody, pro které nemohla být hepatitida C u stěžovatele dříve diagnostikována a proč nelze dohledat příčinnou souvislost mezi nedodržováním hygienických předpisů na pracovišti stěžovatele a jeho současným zdravotním stavem.
Z ústavněprávního hlediska tak není obecným soudům čeho vytknout.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu