ECLI:CZ:US:2012:4.US.471.10.2
sp. zn. IV. ÚS 471/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelek J. J. a Ing. Š. H., obě zastoupeny JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem, Jugoslávská 112/23, Krásná Lípa, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 č. j. 29 Cdo 771/2009-119, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 61 Co 519/2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 8. 2008 č. j. 41 C 294/2007-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 17. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1 Ústavy, v čl. 2 odst. 3, v čl. 4 odst. 1 v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) jako právní nástupce svého otce po stěžovatelkách (jako právních nástupkyních jejich otce, respektive manžela) domáhal zaplacení v žalobě specifikované částky. Otec vedlejšího účastníka se totiž kapitálově (na základě innominátní smlouvy) podílel na ekonomických aktivitách právního předchůdce stěžovatelek. Stěžovatelky ovšem podle názoru vedlejšího účastníka nedodržely původní dohodu uzavřenou mezi právním předchůdcem vedlejšího účastníka a jejich právním předchůdcem a odmítají se s vedlejším účastníkem náležitě vypořádat - podle stěžovatelek jsou ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zavázány zásadně toliko co do výše částky, kterou právní předchůdce vedlejšího účastníka investoval do podnikání právního předchůdce stěžovatelek, nikoliv co do výše jejího následného zhodnocení rovnajícího se částce žalované vedlejším účastníkem.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Ústavní soud tedy přezkoumal z právě uvedeného hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
I podle názoru Ústavního soudu jsou totiž stěžovatelky povinny plnit vedlejšímu účastníkovi jím žalovanou a soudy rovněž přiznanou částku. Velká část argumentace stěžovatelek obsažená v ústavní stížnosti nereflektuje, že mezi shora zmiňovanými právními předchůdci byla uzavřena innominátní smlouva (přitom ostatně celá úprava vztahů, jež mezi sebou právní předchůdce stěžovatelek a právní předchůdce vedlejšího účastníka uzavřeli, byla poněkud specifická), nelze na ni tedy bez dalšího uplatňovat nároky stanovené ať už obchodněprávní či občanskoprávní úpravou jednotlivých smluvních (závazkových) typů. Nadto krajský soud své rozhodnutí postavil na odpovědnosti smluvní, nikoliv na odpovědnosti za škodu (jak to učinil soud prvostupňový), což plně odpovídá původnímu žalobnímu žádání vedlejšího účastníka. Proto i procesní stránka právě projednávané věci nevykazuje podle Ústavního soudu diskrepanci ústavněprávní dimenze, a to ani co se týká dovolacího řízení, neboť i ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bylo aplikováno akceptovatelným způsobem ve smyslu nálezu Ústavního soudu z 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ve spojení s nálezem Ústavního soudu z 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (zejména odst. 25 až 28). Věc naopak působí i podle Ústavního soudu spíše tak, že stěžovatelky výrazně akcentují poněkud nedůsledně upravené právní vztahy mezi právními předchůdci (respektive dílčí nedostatky v soudních rozhodnutích), aniž by se ovšem přesvědčivým způsobem pokusily argumentačně vypořádat s nárokem vedlejšího účastníka, který je evidentně legitimní. Ostatně jak plyne i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisového materiálu, způsob vypořádání, jehož se vedlejší účastník domáhá, byl v dané obchodní společnosti, z jejíž existence celý spor vyvěrá, zcela běžný a odpovídal původnímu záměru všech tehdy zúčastněných.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu