ECLI:CZ:US:2012:4.US.699.12.1
sp. zn. IV. ÚS 699/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, ve věci navrhovatele P. A. D., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jiřím Dostálem, Revoluční 54, Chomutov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 57 T 2/2011, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 7 To 40/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1258/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 2. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 11 roků a dále mu byl uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že obecným soudům postačila k jeho odsouzení pouze skutečnost, že vstupoval na diskotéku (nikoli na místo útoku) a že údajný spolupachatel při pohledu na jeho fotografii uvedl: "je možné, že by to mohl být on", ale ihned dodal, že obličej se mu zdá hodně dětský, mladý. Další pochybení soudu spatřuje stěžovatel ve výslechu svědka N. V. N., který v přípravném řízení po poučení uvedl, že nechce vypovídat, načež mu bylo vyšetřovatelem vysvětleno, že vypovídat musí, neboť není v pozici obžalovaného. Posléze, před soudem prvního stupně, když stejný svědek uvedl, že nechce vypovídat, byl jeho výslech ukončen a byla čtena jeho výpověď z přípravného řízení, dle ustanovení §211, odst. 4 tr. ř. Dle předmětného ustanovení může být čten protokol o výpovědi svědka, jen využil-li svědek svého práva odepřít výpověď podle ustanovení §100 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z."). Toto právo má svědek v případě, je-li k obžalovanému v příbuzenském nebo obdobném poměru, nebo způsobil-li by tím trestní stíhání sobě nebo osobě blízké. Žádná z těchto podmínek nebyla splněna a stěžovateli tak bylo odňato právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatel uvádí, že samotný skutek nebyl dostatečně objasněn a navíc právní kvalifikace vraždy neodpovídá skutečnému úmyslu stěžovatele, který, pokud by chtěl poškozeného sekáčkem skutečně zabít, tak by neútočil na hlavu, ale na krční tkáň.
III.
Ústavní soud si vyžádal dotčený spis Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 2/2011, načež dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Brojí-li stěžovatel proti čtení výpovědi svědka N. V. N. dle ustanovení §211 odst. 4 tr. ř., kterou učinil v rámci přípravného řízení, nelze mu dát za pravdu. Dle citovaného ustanovení tr. ř. "Protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle §100, je možno číst jen za předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit.". Z vyžádaného spisu, resp. z jeho č. l. 251 vyplývá, že svědek odmítl vypovídat v hlavním líčení s ohledem na ustanovení §100 tr. ř., přičemž z č. l. 180 se podává, že svědek byl před výslechem v rámci přípravného řízení zvláště poučen o svém právu dle §100 tr. ř., načež se rozhodl svého práva nevyužít.
K dalším námitkám stěžovatele lze uvést, že městský soud považoval za zcela zásadní důkaz především záznam bezpečnostních kamer ze dne 11. 11. 2006, které dostatečně zachycují průběh skutkového děje. Dle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy s námitkami stěžovatele vypořádaly ústavně konformním způsobem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu