ECLI:CZ:US:2012:4.US.724.12.1
sp. zn. IV. ÚS 724/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Helenou Vorlovou, advokátkou, AK se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2011 č. j. 7 To 393/2011-345 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 3. 2011 č. j. 1 T 64/2007-336 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným telefaxem dne 1. 3. 2012 a doplněným dne 2. 3. 2012 se R. K. (dále jen "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 64/2007.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 1 T 64/2007 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 17. 3. 2011 okresní soud ve veřejném zasedání návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení v trestní věci téhož soudu sp. zn. 1 T 64/2007 zamítl, protože neshledal důvody obnovy podle §278 tr. řádu.
Dne 3. 11. 2011 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení okresního soudu ze dne 17. 3. 2011 zamítl, neboť dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že okresní i stížnostní soud "nepostupovaly správně", obnovu měly povolit a až poté dokazovat, zda poškozenou nově uváděné skutečnosti jsou pravdivé a věrohodné. Zamítnutím návrhu byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); okresní soud postupoval neobjektivně a soustředil se jen na shromažďování důkazů svědčících v naprosté většině v jeho neprospěch, nezabýval se podrobně výpovědí poškozené a neakceptoval návrh na vypracování nového znaleckého posudku "k míře věrohodnosti výpovědi poškozené."
Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadená rozhodnutí okresního a stížnostního soudu obsahují dostatečně odůvodněný závěr, že změněná výpověď poškozené, k níž podle soudu byla přinucena stěžovatelem, nebyla důkazem soudu dříve neznámým a tudíž ani důvodem pro povolení obnovy řízení.
Za uvedených okolností je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tentokrát Ústavním soudem. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (46)]. Ústavní soud též konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případu - což však projednávaná věc není - kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, N 66/8 SbNU 149 (161)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu