ECLI:CZ:US:2013:1.US.1.13.1
sp. zn. I. ÚS 1/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, proti rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 2010, č. j. 21 C 435/2009-82, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, č. j. 55 Co 494/2010-124, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 30 Cdo 3370/2011-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byl zamítnut nárok stěžovatele jako žalobce ve výši 150.000 Kč na náhradu nemajetkové újmy, způsobené mu nesprávným úředním postupem (průtahy) v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 308/98, resp. u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 134/2002.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné (§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.). V odůvodnění se rozsáhle k věci vyjádřil a uvedl především následující.
V otázce snížení základního odškodnění o 90 % nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu řešení otázky zásadního právního významu. Z části VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť; lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Jiné řešení (ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v tehdy planém znění) nepředstavuje ani to, že odvolací soud vyšel ze základní výměry odškodnění v částce 15.000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení (u prvých dvou roků trvání posuzovaného řízení z částky 15.000 Kč celkem), neboť tato částka je částkou základní, ze které je třeba vycházet vždy a pouze výjimečně uvažovat o použití jiné základní sazby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud nesprávně zhodnotil celkovou délku řízení, když do ní nezahrnul také řízení o opravných prostředcích, jedná se o námitku lichou, neboť odvolací soud v souladu s §154 odst. 1 o. s. ř. vycházel z délky posuzovaného řízení k datu vyhlášení jeho rozsudku.
Odvolacímu soudu by bylo možné vytknout, že se výslovně při stanovení výše zadostiučinění nevyjádřil k podílu postupu soudu v původním řízení na jeho nepřiměřené délce (§31a odst. 3 písm. dl OdpŠk). Je však zjevné, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobci vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel.
Nejvyšší soud dále uvedl, že opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Pokud byla předmětem posuzovaného řízení částka 10.000 Kč, která byla navíc požadována třemi žalobci, šlo o řízení se zanedbatelným významem pro dovolatele. Nešlo přitom o typ řízení, u kterých se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládá (řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života) - srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009. Rozsudek odvolacího soudu tak nepředstavuje jiné řešení v posouzení kritéria významu předmětu původního řízení pro žalobce (také nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10) a zohledňuje objektivně nízkou výši v původním řízení žalované pohledávky. Ačkoliv je správná premisa žalobce, že výsledek posuzovaného řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro stanovení případného zadostiučinění, zásadně rozhodný, nemůže být tento závěr bezbřehý. Pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky.
Nejvyšší soud dodal, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobce, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Nejvyšší soud přitom opakovaně zdůraznil, že smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010).
II.
Stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, pro tvrzené porušení jeho základního práva zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech rekapituluje průběh řízení, v němž mělo dojít k průtahům a poukazuje na konkrétní průtahy (např. délku řešení místní příslušnosti aj.). Žalovaná Česká republika mu mimosoudně za průtahy vyplatila částku 26.000 Kč, což je podle stěžovatele nedostatečné. Soudy shledaná částka 26.000 Kč jako výše peněžitého zadostiučinění je nepřiměřeně nízká, neodpovídající okolnostem případu ani judikatuře Nejvyššího soudu (stěžovatel cituje stanovisko Cpjn 206/2010), Evropského soudu pro lidská práva či nálezům Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny.
Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Sám Nejvyšší soud své názory objektivně, tedy racionálně logicky akceptovatelně odůvodnil. Případ stěžovatele objektivizoval, neboť jej zahrnul do kontextu judikatury nejen obecných soudů, ale i judikatury nálezové. Zde zdůraznil například, že je třeba reflektovat relativně nízký význam předmětu řízení (v němž došlo k průtahům) pro stěžovatele, stejně jako to, že stěžovatel coby žalobce již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčení, což opodstatňuje výrazné snížení základní částky. Za objektivní lze označit i úvahu Nejvyššího soudu, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá stěžovatel, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, což se však nestalo.
Závěry zde vyslovené tedy nejsou přijaté jen na základě subjektivního pohledu soudů, ale jsou objektivizovány předloženou racionální argumentací. V rozhodnutí např. dovolacího soudu lze spatřovat i étos, pokoušející se brojit proti nadměrnému využívání průtahů v řízení, což lze - jako úsilí obecných soudů o nalezení obecně akceptovatelné (a tudíž předvídatelné a nikoli jen subjektivní) spravedlnosti - jen kvitovat.
Ústavní soud poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.".
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.
IV.
Vzhledem k tomu, že základní práva a svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu