ECLI:CZ:US:2013:1.US.1252.13.1
sp. zn. I. ÚS 1252/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a JUDr. Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Viliama Meravého, zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2013, č. j. 6 Ads 109/2012-28, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel současně namítá porušení článku 90 Ústavy ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správní soudy i správní orgány nesprávně aplikovaly §80 odst. 1, 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/20003 Sb."), který stanoví, že na ozdravný pobyt má nárok příslušník, jehož služební poměr trval alespoň 15 let. V rozporu s §224 odst. 2, 3 zákona č. 361/2003 Sb. však ve věci stěžovatele nedošlo k započtení doby trvání jeho pracovního poměru u Ministerstva financí České republiky do doby rozhodné pro vznik nároku na ozdravný pobyt. Stěžovatel je přesvědčen, že do doby trvání jeho služebního poměru je třeba započíst také dobu trvání pracovního poměru u Celního ředitelství Brno od 15. 11. 1993 do 30. 4. 1996. Stěžovateli tedy vznikl nárok na ozdravný pobyt již v roce 2008 a také v roce 2009.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 Ad 6/2010, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 5. 3. 2010, č. 1-OSP/2010, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 1. 12. 2009, č. JMK-31215/2009, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá ke dni 31. 12. 2009 nárok na ozdravný pobyt podle §80 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen "zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2012, č. j. 36 Ad 6/2010 - 34, zamítnuta. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel kasační stížností, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Podle §80 odst. 1 zákona č. 361/20003 Sb. platí, že příslušník, jehož služební poměr trval alespoň 15 let, má nárok na ozdravný pobyt k upevnění tělesného a duševního zdraví v trvání 14 dnů nepřetržitě v kalendářním roce. Ustanovení §224 odst. 3 téhož zákona stanoví, že do doby rozhodné pro výsluhové nároky se započtou též doby pracovního poměru, které se podle zvláštních právních předpisů posuzují jako doby služebního poměru. Zvláštním právním předpisem, na který odkazuje poznámka pod čarou, je zákon č. 113/1997 Sb.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vyložil, že ke dni účinnosti zákona č. 113/1997 Sb. již byl pracovní poměr stěžovatele u Generálního ředitelství cel skončen (dnem 30. 4. 1996), stěžovatel tedy nikdy nebyl ve služebním poměru celníka, protože podle čl. VI bodu 1 zákona č. 113/1997 Sb. se pracovní poměr změnil na služební jen těm celníkům, kteří byli ke dni účinnosti tohoto zákona, tedy k 1. 7. 1997 v pracovním poměru celníka. S ohledem na výše uvedené tak dle Nejvyššího správního soudu doba stěžovatelova pracovního poměru celníka nemůže být započítána do doby rozhodné pro vznik nároku na ozdravný pobyt podle §80 zákona č. 361/20003 Sb. Vzhledem k tomu, že podmínkou vzniku nároku je alespoň 15 let trvání služebního poměru a že služební poměr stěžovatele trval k 31. 12. 2009 pouze 13 let a 8 měsíců, neměl stěžovatel k tomuto dni na ozdravný pobyt nárok.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, který se všemi námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §80 odst. 1 zákona č. 361/20003 Sb. byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem, neboť ve svém rozhodování Nejvyšší správní soud vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
Jakkoli stěžovatel dovozuje, že svým obsahem a vymezením oprávnění a povinností se blíží pracovní poměr celníka služebnímu poměru, není bez významu, že s účinností zákona č. 113/1997 Sb. byl rozšířen okruh úkolů a kompetencí celníků, jak o tom hovoří Nejvyšší správní soud v bodě 21 odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Tomu odpovídalo i poskytnutí některých nových výhod, ale i změna textu služební přísahy. Pouze osoby, které byly v okamžiku účinnosti výše citovaného zákona pracovním poměru celníka, vstoupili tímto dnem do služebního poměru celníka, a jsou oprávněny čerpat výhody s takovým poměrem související. Lze souhlasit se stěžovatelem, že okamžik odchodu z pracovního poměru celníka do služebního poměru Policie České republiky ve vztahu k účinnosti zákona č. 113/1997 Sb. zakládá diferencovaný přístup k nárokům vyplývajících ze služebního poměru. Takový přístup, byť se může jevit jako nespravedlivý, neboť v otázce započítávání dob pracovního poměru zvýhodňuje příslušníky, kteří ke dni účinnosti zákona č. 113/1997 Sb. byly v pracovním poměru celníka, oproti příslušníkům, kteří k témuž dni již byli po ukončení pracovního poměru celníka ve služebním poměru Policie ČR, není v oblasti čerpání pracovně právních nároků a zaměstnaneckých a sociálních výhod ojedinělý. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96) vyložil obsah ústavního principu rovnosti tak, že určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže tedy být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulaziz, Cabales a Balkandali z r. 1985, §72; Lithgow z r. 1986, §177 a Inze z r. 1987, §41). V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát začasté povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností proto neshledal, že by ze strany Nejvyššího správního soudu byl porušen čl. 3 Listiny, neboť aplikovaná právní úprava dopadá ve svých omezeních stejně na všechny občany ve stejné situaci (na neurčitý počet případů téhož druhu). Ústavní soud pak neshledal ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému přístup k soudu za zákonem stanovených předpokladů, možnost podávat návrhy a opravné prostředky, přičemž vymezení okruhu projednávané věci v rámci správního soudnictví je dáno příslušným předchozím správním řízením a rozhodnutím. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vybočení z uvedených pravidel a s tím související zásah do práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti namítal.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Ivana Janů, , v.r.
předsedkyně senátu