ECLI:CZ:US:2013:1.US.1450.13.1
sp. zn. I. ÚS 1450/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Ferebauera, zastoupeného Mgr. Ilonou Dobrovolnou, advokátkou se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 60 Co 263/2011-813, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 5. 2011, č. j. 6 C 114/2000-740, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení článku 36 odst. l a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel poté, co rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, v ústavní stížnosti namítá, že nesouhlasí se způsobem, jakým byl soudem prvního stupně posouzen znalecký posudek Ing. Josefa Zelíka. Stěžovatel má za to, že soud pochybil, když v rozporu se závěry znaleckého posudku dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal rozsah a cenu provedeného díla, a to s odůvodněním, že znalec pouze "předpokládal", že bylo postupováno podle projektu, že tento projekt byl dodržen a že rozsah prací nelze zjistit. Stěžovatel upozorňuje, že soud, jak vyplývá z §127 odst. 1 o. s. ř., sám není oprávněn posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. Pokud tedy soud sám posoudil skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, jde o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na zprávu "K některým otázkám postupu soudů a státních notářství při provádění důkazu znaleckým posudkem v občanském soudní řízení a v řízení před státním notářstvím", schválenou usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pis 3/80, publikovaná jako R 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Stěžovatel se domnívá, že povinností soudu prvního stupně bylo důkaz znaleckým posudkem Ing. Josefa Zelíka náležitě přezkoumat a uvést, na základě jakých konkrétních skutečností jej považuje za nesprávný a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§132 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak neučinil, provedený znalecký posudek v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pominul a v rozporu s jeho závěry dovodil, že rozsah a cenu díla stěžovatel neprokázal, nesplnil povinnost uloženou mu zákonem. Stěžovatel z hlediska vad řízení nemůže opomenout ani fakt, že soud bez dalšího přejal tvrzení žalované o tom, že některé práce uvedené ve znaleckém posudku nebyly ve skutečnosti prováděny. Žalovaná však nepředložila soudu jediný důkaz na podporu tohoto svého tvrzení. Takové tvrzení je tedy pouhou spekulací a soud k ní dle názoru stěžovatele neměl vůbec přihlížet.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 114/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 60 Co 263/2011-813, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 2. 5. 2011, č. j. 6 C 114/2000-740, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 208.808,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2013, č. j. 33 Cdo 3595/2012-873, jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu ve Zlíně nedošlo.
Okresní soud ve Zlíně stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že za situace, kdy mezi ním a žalovanou nebyla sjednána cena díla (rekonstrukce domu žalované), měl by stěžovatel právo ve smyslu §634 odst. 1 a 2 o. z. nárok na toliko cenu přiměřenou za skutečně provedené práce, jejichž rozsah byl povinen stěžovatel prokázat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel své důkazní břemeno neunesl, když i přes opakované poučení soudu nedoplnil svá skutková tvrzení a nenavrhl důkazy v takovém rozsahu, aby bylo možno mít jeho nárok za prokázaný. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s odůvodněním, že pokud stěžovatel odkazuje na konkrétní doklady o zakoupení materiálu a doklady o jeho přepravě, lze z těchto sice dovodit, že stěžovatel na nemovitosti žalované skutečně prováděl určité práce, ale nelze z nich zjistit celkový rozsah provedených prací. Dílčí důkaz o zakoupení materiálu či přepravě nemá na výsledek řízení dle odvolacího soud vliv, neboť cena díla se určuje jako celková, tedy jako cena, za kterou by obvykle bylo dané dílo v daném místě a čase zhotoveno.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další).
Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další). O takové pochybení se mělo jednat dle názoru stěžovatele v jeho věci.
Především je nutno konstatovat, že není pravdou, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti, že provedený znalecký posudek v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně zcela pominul. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu i odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, soud dospěl k závěru, že znalec (jehož znalecké závěry však soud nijak nezpochybňuje) předpokládal, že bylo postupováno dle projektu, který byl dodržen, přičemž veškeré práce byly provedeny stěžovatelem z jeho materiálu, veškeré tyto předpoklady však byly žalovanou zpochybněny. Soud se proto přiklonil k závěrům znaleckého posudku Ing. Domanského, že skutečný rozsah prací již zjistit nelze.
Ze shora konstatovaných závěrů je zřejmé, že se soudem prvního stupně nedopustil v nyní projednávané věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, jakých způsobem předmětný provedený důkaz zhodnotil. Soud přitom neposuzoval skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, znalecký posudek byl čten při ústním jednání dne 2. 5. 2011, přičemž následoval výslech znalce ohledně provedeného znaleckého posudku. Pokud stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl, to platí i pro námitku stěžovatele týkající se tvrzení žalované o tom, že některé práce uvedené ve znaleckém posudku nebyly ve skutečnosti prováděny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu