ECLI:CZ:US:2013:1.US.1478.13.1
sp. zn. I. ÚS 1478/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Karma Český Brod, a. s., se sídlem Zborovská 693, 282 01 Český Brod, zastoupené Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, AK se sídlem Na Pankráci 30a/404, 140 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 3 VSPH 136/2013-B-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze zamítl její návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu §100 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012 č. j. MSPH 78 INS 8880/2012-B-37, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatelka jako věřitelka dlužníka Freight Masters Solutions, spol. s r. o., podala dne 22. 11. 2012 návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by soud jednateli dlužníka Ing. Kamilu Řehákovi uložil povinnost složit do úschovy soudu částku 1 milion Kč odpovídající výši předpokládané škody nebo újmy, která měla stěžovatelce vzniknout tím, že jednatel dlužníka nepodal včas insolvenční návrh. Městský soud v Praze návrhu vyhověl co do výše 750 tisíc Kč (výrok I.) a stěžovatelce uložil, aby nejpozději do skončení insolvenčního řízení podala proti Ing. K. Řehákovi žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy (výrok II.). K odvolání Ing. K. Řeháka Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnosti zaplatit jednateli dlužníka na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 600 Kč (výrok II).
V ústavní stížnosti stěžovatel po shrnutí skutkových okolností případu právním závěrům Vrchního soudu v Praze oponoval, zejména nesouhlasil s jeho interpretací ustanovení §100 insolvenčního zákona. Tvrdil, že je absurdní omezovat právo podat návrh na vydání předběžného opatření pouze v určitém stádiu insolvenčního řízení, a vyjádřil přesvědčení, že speciální úprava v §100 insolvenčního zákona zohledňuje specifika insolvenčního řízení, ve kterém je pro věřitele samotného obtížné zjistit před rozhodnutím o úpadku, zda k porušení povinnosti podat insolvenční návrh včas skutečně došlo.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K tvrzení stěžovatelky o porušení kautel čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud předesílá, že z povahy předběžného opatření, kterým se nerozhoduje konečným způsobem o právech a povinnostech účastníků řízení a jde pouze o posouzení zatímní potřeby úpravy vztahů mezi účastníky řízení, vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku), tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny). Ústavní soud ověřil, že k pochybení takového charakteru v projednávané věci nedošlo.
Vrchní soud v Praze byl nepochybně orgánem příslušným rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmý jeho odlišný závěr o naplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření. Vrchní soud vyjádřil svoje pochybnosti o dostatečně zjištěném úpadku dlužníka již v době jeho kontraktu se stěžovatelkou a soudu prvního stupně rovněž vytkl, že nepřijal žádné skutkové závěry k předpokládané míře uspokojení stěžovatelky v insolvenčním řízení, od níž by se mohl odvíjet závěr o rozsahu její újmy. Takové rozhodnutí nesvědčí o svévolném postupu soudu druhého stupně a z ústavně právního hlediska je zcela udržitelné.
Pokud Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí zvažoval smysl předběžného opatření po prohlášení úpadku dlužníka a porovnával jeho účinky s obdobným institutem v rámci občanského soudního řízení, Ústavní soud nepovažoval soudní výklad ustanovení §100 insolvenčního zákona za potřebné jakkoliv komentovat, neboť v projednávané věci vzal v úvahu, že Vrchní soud v Praze přistoupil k věci s maximální uvážlivostí a obecné interpretační zásady rozhodných ustanovení insolvenčního zákona nepopřel. Ústavní soud dal již dříve najevo, že má-li být nařízeno předběžné opatření podle §100 odst. 1 insolvenčního zákona, musí být zřejmé, že "věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh". Vzhledem k tomu, že se podle §94 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona nenařizuje jednání, uplatní se přiměřeně názory vyslovené právní doktrínou i soudní praxí ve vztahu k předběžným opatřením stanoveným v "obecném režimu" občanského soudního řádu; co do "prokázání" platí, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit", aniž by však šlo o výraz procesního dokazování. Ve shodě s tím judikoval i Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 637/05, když zaznamenal, že obecný soud "... proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné" (srov. usnesení ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1917/11). Jak ze shora uvedeného vyplývá, Vrchní soud v Praze o důvodech prozatímní úpravy přesvědčen nebyl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu