ECLI:CZ:US:2011:3.US.1917.11.1
sp. zn. III. ÚS 1917/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2011, č. j. KSBR 24 INS 7483/2009, 2 VSOL 43/2011-B-85, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2010, č. j. KSBR 24 INS 7483/2009-B-57, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010, č. j. KSBR 24 INS 7483-B-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo proti němu nařízeno podle ustanovení §100 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ins. zák.") předběžné opatření. Stěžovatel dovozuje, že těmito rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává následující.
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením v insolvenční věci dlužníka KRAHÜT - GROUP, s.r.o. (dále jen "dlužníka") nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli uložil, aby "do 15 dnů ode dne doručení předběžného opatření" složil do úschovy u soudu částku 1 580 000,- Kč na náhradu škody způsobené navrhujícímu věřiteli (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) 3P-CHEM s. r. o. (výrok I.), a vedlejšímu účastníkovi uložil, aby "do 15 dnů ode dne doručení předběžného opatření" podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody proti stěžovateli (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci shodně shledal, že předpoklady nařízení předběžného opatření byly splněny, a usnesení jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel postupně namítal, že:
1. Rozhodující soudy nedocenily, že "značnou výši zadlužení" dlužníka, která posléze vedla k jeho insolvenci, způsobil vedlejší účastník tím, že proti němu podal "celkem 27 (!) samostatných žalob o plnění finančních částek", vycházejících ze "v zásadě stejné věci", a oponuje Vrchnímu soudu v Olomouci, podle kterého "bylo zcela na věřiteli, jakým ze zákonem dovolených způsobů bude po dlužníkovi vymáhat svou splatnou pohledávku". Zde stěžovatel poukazuje na to, že "Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo" rozhodnutím ze dne 17. 11. 2005, sp. zn. I. ZR 300/02 (rozhodnutí "MEGA SALE"), označil za zneužití práva vedení několika (tří) samostatných sporů, ačkoli jiný postup by pro žalobce nebyl spojen s žádnou nevýhodou. Zneužití práva přitom v rámci českého právního prostředí podle stěžovatele zakazuje též judikatura Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 309/95, Pl. ÚS 3/02, I. ÚS 643/04) i Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1893/2002).
2. "Pouze dodatkem" a s vědomím, že "úkolem Ústavního soudu není zasahování do rozhodování soustavy obecných soudů z pozice další procesní instance", uvádí, že "je na zvážení", zda napadená rozhodnutí nejsou zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry tím, že vycházejí z ocenění nemovitostí ve vlastnictví dlužníka insolvenční správkyní částkou 50 000 Kč, ačkoli podle znaleckého posudku je jejich odhadní cena ve výši přibližně 2 000 000 Kč. Dovodily-li soudy úpadek dlužníka v situaci, kdy "byl schopen splácet sumy kolem 100 000 Kč měsíčně" a "přitom disponoval nemovitým i movitým majetkem v hodnotě několika milionů korun" (byť nebyl v insolvenčním řízení řádně zjištěn), přičemž neprozkoumaly účetní závěrku, která se podává před odevzdáním daňového přiznání, nerespektovaly též nosné důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2112/2009.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jejž stěžovatel v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §100 ins. zák. obecnými soudy, jmenovitě posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření k náhradě škody vůči dlužníku, resp. jeho statutárnímu orgánu, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, konkrétně pak těmi, na které se výslovně odvolal.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání, které může být k návrhu zrušeno a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Má-li být předběžné opatření nařízeno (§100 odst. 1 ins. zák.), musí být zřejmé, že "věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh". Vzhledem k tomu, že podle §94 odst. 2 písm. c) ins. zák. soud nenařizuje jednání, uplatní se přiměřeně názory vyslovené právní doktrínou i soudní praxí ve vztahu k předběžným opatřením stanoveným v "obecném režimu" občanského soudního řádu; co do "prokázání", platí, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit", aniž by však šlo o výraz procesního dokazování. Ve shodě s tím judikoval i Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 637/05, když zaznamenal, že obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné".
Není důvod pochybovat, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu znaly a že z nich vycházely.
V posuzované věci uzavřely, aniž by vybočily z rámce vyložených názorů, že v průběhu insolvenčního řízení se stalo "zřejmým", že věřiteli (vedlejšímu účastníkovi) vznikla škoda porušením povinnosti podat insolvenční návrh, a že porušení této povinnosti bylo i adekvátně osvědčeno. Jejich závěry jsou logické a skutkově přiměřeně podložené, a jiné hodnocení ("přehodnocení") - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť vychází z podústavního práva a náleží soudům obecným.
Rozumnou oporu tedy nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o nařízení předběžného opatření uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Kritika počtu "samostatných žalob" podaných proti němu vedlejším účastníkem, vycházejících ze shodného skutkového a právního základu, obrací pozornost do jiných řízení, a do rozhodného prostoru vzniku škody a porušení povinnosti podat insolvenční návrh přímý průmět nemá. Stěžovatel rovněž neprokazuje, že proti tomuto procesnímu postupu ve vztahu k těmto řízením brojil (na základě ustanovení §112 a násl. o. s. ř.), což by nadto mohlo mít význam jen z pohledu té majetkové zátěže, jež představuje případné zmnožení nákladových důsledků. Stěžovatelem odkazované rozhodnutí nevydal "Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo", nýbrž jde o rozsudek Spolkového soudního dvora, a zde přijatá hlediska referenční měřítko ústavnosti bez dalšího nepředstavují.
Neobstojí ani stěžovatelova námitka, že soudy vycházely z podhodnocené ceny nemovitostí, jestliže vrchní soud stěžovatelem prosazovaný cenový údaj ve svých úvahách kalkuloval; neztratil však přitom se zřetele, že při "hodnotě majetkové podstaty nepřevyšující 2 mil. Kč" byly zjištěny pohledávky "ve výši cca 8,5 mil. Kč".
Námitka porušení práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (jakož i čl. 26 odst. 1 Listiny) pak nemůže obstát, je-li zde stav, kdy k omezení vlastnického práva dochází za zákonem stanovených podmínek (srov. kupř. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 2001 ve věci Elia S. r. l. v. Itálie, stížnost č. 37710/97).
Ústavní soud tedy uzavírá, že tím, co bylo uvedeno, je dostatečně doložen shora přeznačený úsudek, že se stěžovateli porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení jeho ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu