ECLI:CZ:US:2013:1.US.2237.11.1
sp. zn. I. ÚS 2237/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky České pojišťovny, a. s., se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, IČ: 45272956, zastoupené Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 23 Cdo 1204/2009-755, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008, č. j. 39 Co 88/2008-698, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2007, č. j. 14 C 68/2001-644, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 2 (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 12. 10. 2007, č. j. 14 C 68/2001-644, rozhodl, že žalobu s návrhem na zaplacení celkové částky jistiny 125.273.250 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení, zamítl (výrok I.) a žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) uložil zaplatit žalované THEMOS, s. r. o. (dále jen žalovaná“) na nákladech řízení částku 1.486.356,30 Kč (výrok II.) Předmětem řízení byl nárok na úplatu za postoupení práv a povinností nájemce ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 12. 1992, uzavřené mezi HELIOS PRAHA, a. s. (dále jen „Helios“), jako postupitelem a stěžovatelkou jako postupníkem, a to proti žalované jako dlužníkovi. Původní smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena dne 5. 5. 1992 mezi Římskou unií řádu sv. Voršily – komunita Praha jako vlastníkem a pronajímatelem (dále jen „pronajímatel“) a Helios jako nájemcem za účasti Národního divadla Praha jako vedlejšího účastníka k nebytovým prostorám v domě č. p. X v Praze, k.ú. Nové Město (dále jen „nebytové prostory“ a „smlouva o nájmu nebytových prostor“). Smlouvu o nájmu nebytových prostor posoudil obvodní soud jako neplatnou pro absenci předchozího souhlasu Obvodního úřadu Praha 1 podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), jakož i pro neurčitost (nedostatečné vymezení) předmětu a účelu nájmu (zvláště specifikace nebytových prostor). Obvodní soud posoudil jako neplatnou rovněž smlouvu ze dne 24. 7. 1992 o postoupení práv z nájemní smlouvy uzavřenou mezi Helios jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem, a to pro obcházení institutu podnájmu, institutu záměny účastníka, jakož i účelnosti smlouvy, plynoucí z toho, že byla uzavřena již po dvou měsících trvání nájmu, dohodnutého mezi pronajímatelem a nájemcem Helios na dobu minimálně několika desítek let, avšak s podnikatelským záměrem nájemce Helios lukrativní prostory dál úplatně pronajímat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 39 Co 88/2008-698, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (odstavec prvý), ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil jen co do výše 1.562.556,30 Kč, jinak jej potvrdil (odstavec druhý) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 483.794,50 Kč (odstavec třetí). Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a věc též v zásadě správně posoudil po stránce právní; dále uvedl, že sice ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992 je v čl. II. uveden účel nájmu, avšak jen zcela vágně a dokonce podmíněně a je tak v rozporu s požadavkem náležitostí právního úkonu, předpokládaným občanským zákoníkem. Jde o neplatnost absolutní ex lege a ex tunc. Další důvod neplatnosti smlouvy vyplývá z §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve spojení s §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“), neboť nebytové prostory lze pronajmout toliko k účelům, k nimž byly stavebně určeny. Z rozhodnutí o kolaudaci ze dne 5. 10. 1983 předmětné budovy přitom plyne, že jde o novostavbu restaurační budovy, obsahující provozy hostinské činnosti a nikoliv o budovu administrativní. Pokud tak účel nájmu, byť nedostatečně specifikovaný, měl sloužit administrativním a kancelářským pracím, provozování obchodu a služeb (zřejmě jiných než hostinských) a ke skladovacím účelům, byl tento účel v rozporu s tehdy vydaným kolaudačním rozhodnutím, přičemž nebylo prokázáno a ani stranami tvrzeno, že by došlo k rekolaudaci nebytových prostor. Jako důvod neplatnosti odvolací soud připomněl (obdobně jako soud prvního stupně) nedostatek předchozího souhlasu příslušného orgánu (obvodního úřadu), který ze zákona způsobuje neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor (§3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Bylo prokázáno, že rozhodnutí Obvodní rady v Praze 1 Obvodního úřadu v Praze 1 z 5. 5. 1992, vydané k žádosti Helios, nabylo právní moci dne 13. 5. 1992 a zjevně tak nesplňuje zákonný požadavek předchozího souhlasu národního výboru pro provozování obchodu a služeb. Další rozhodnutí ze dne 5. 5. 1992, vydané k žádosti Římské unie řádu sv. Voršily, nabylo právní moci dne 5. 5. 1992 a dalo by se tak chápat jako vyhovující zákonnému požadavku předchozího souhlasu, avšak v tomto rozhodnutí byl udělen souhlas s provozem restauračního prostoru v prvním a druhém patře budovy č. p. X. Patro a podlaží však není totožné, a pokud je ve smlouvě o nájmu nebytových prostor v čl. II. zvažována možnost užití prvého a druhého nadzemního podlaží pro restaurační provoz, tak ani k tomuto rozhodnutí přihlížet nelze, neboť se se situováním restauračního provozu ve smlouvě míjí. Nad rámec uvedeného odvolací soud poukázal na to, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992 ve svém čl. VIII. odst. 2 předpokládá postoupení práva nájmu výlučně na dceřinou společnost Helios; v řízení však nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by žalovaná tuto podmínku splňovala. Odvolací soud se již nezabýval platností smlouvy o postoupení práv a povinností nájemce Helios z nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1992, jíž měla být práva věřitele Helios. postoupena na stěžovatelku, neboť vycházel ze zásady nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet. Všechny akcesorické smlouvy, vycházející z původní nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992, jsou tedy bez dalšího neplatné.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2011, č. j. 23 Cdo 1204/2009-755, dovolání odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360 Kč (výroková část II.). Nejvyšší soud uvedl, že způsobilým dovolacím důvodem je v souzené věci pouze nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., na který také stěžovatelka výslovně odkázala, nikoliv již jiné vady řízení jí namítané (nepřezkoumatelnost atd.), které nemají povahu zásadních procesních otázek. Dovolací soud - po posouzení rozhodných skutkových zjištění (závěrů) učiněných v předchozím průběhu řízení na základě konkrétně uvedených důkazů - v první řadě poukázal na ty závěry odvolacího soudu, které nejsou správné. Konkrétně dovodil, že byl dán (předběžný) souhlas příslušného správního orgánu s uzavřením předmětné nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992 (tj. ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.); stejně tak není správný závěr odvolacího soudu, že k udělenému souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy nelze přihlížet vzhledem k rozdílnému označení „patro“ a „podlaží“ v rozhodnutí a v nájemní smlouvě, neboť lze bez větších obtíží identifikovat, o které prostory se jedná (např. z kolaudačního rozhodnutí a účelu užívání apod.). Neshledal správným ani závěr odvolacího soudu, že v nájemní smlouvě není dostatečně vymezen účel užívání. Dovolací soud však v dalším poukázal na skutková zjištění z rozhodnutí o kolaudaci ze dne 5. 10. 1980 (Poznámka: správně 1983), z nichž plyne, že předmětné nebytové prostory měly sloužit k provozu hostinské činnosti a nikoliv jako prostory administrativní, popř. skladovací, jak byl mj. účel a užívání vymezen v nájemní smlouvě. K rekolaudaci předmětných prostor nedošlo. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na to, že pokud za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že je tím dán důvod neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992, pak je z tohoto posléze uvedeného důvodu tento jeho závěr správný, neboť z §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. ve spojení s §85 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb. lze jednoznačně dovodit, že nebytové prostory lze pronajmout pouze k účelům, k nimž byly stavebně určeny. Z uvedeného proto vyplývá, že v důsledku neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992, nemohlo dojít ani k převodu práv a povinností nájemce Helios z uvedené smlouvy na žalovaného dle smlouvy ze dne 24. 7. 1992 a dále ani k postoupení pohledávek z této smlouvy vyplývajících na základě smlouvy ze dne 1. 12. 1992 uzavřené mezi společností Helios, jako postupitelem a stěžovatelkou, jako postupníkem. Nejvyšší soud ke stěžovatelčině námitce - že pokud „možnost alternativního využití nebytových prostor mohla být považována za odporující ZNP“ (tj. zákonu č. 119/1990 Sb.), pak podle jeho názoru mohl tento rozpor vést „maximálně k částečné neplatnosti oddělitelné části nájemní smlouvy“ – připomněl, že v nájemní smlouvě ze dne 1. 12. 1992 bylo sjednáno nájemné za „veškeré nebytové prostory specifikované v čl. I.“ ve výši 10.000.000 Kč (čl. IV), tedy jednou částkou, nikterak nedělenou vzhledem k jednotlivým nebytovým prostorům, které byly předmětem nájmu. Dovolací soud za této situace dospěl k závěru, že nelze oddělit určitou část předmětných nebytových prostor, kterých by se neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor netýkala, neboť by nebylo možné uvést pro tuto část výši nájemného. Nejvyšší soud dále, a to shodně s odvolacím soudem, pokládal za vhodné poukázat (nad rámec uvedeného) na to, že s ohledem na přijatý závěr již nebyla řešena otázka postoupení práva nájmu z hlediska ujednání uvedeném v čl. VIII. odst. 2 smlouvy o nájmu nebytových prostor (podmínky, za nichž bylo možné právo nájmu postoupit), právní povahy tohoto postoupení, vlivu nabytí vlastnického práva žalovanou k předmětným nebytovým prostorům (budova, v nichž se nacházejí) atd. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.], neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
II.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 v napadeném rozsahu, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 a podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě věnovala pozornost zásadě autonomie vůle jako ústavním pořádkem chráněné hodnotě, která byla v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu porušena; v této souvislosti uvedla, že ochrana veřejného zájmu je (v případě porušení povinnosti užívání stavby v souladu s jejím určením) dostatečně zajištěna veřejnoprávní sankcí ve formě přestupku či správního deliktu a „sankce v podobě neplatnosti soukromoprávního úkonu by pak byla duplicitní a nadbytečná“. Domnívá se, že dovozování neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992 a dalších smluv v ostatních případech bylo rovněž nesprávné, neboť všechny smluvní strany včetně pronajímatele akceptovaly přechod nájmu na žalovanou na základě smlouvy ze dne 24. 7. 1992; žalovaná následně využila „pozice dlouhodobého nájemce a dosáhl dokonce odkupu restaurační budovy“. Stěžovatelka má za to, že se soud(-y) opomněly vypořádat s její argumentací u jednotlivých aspektů sporu; dovolací soud se spokojil s konstatováním neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992 a zjednodušenou úvahou o tom, že pokud tato smlouva nebyla platná, nemohlo dojít k přechodu práv a povinností v důsledku smlouvy ze dne 24. 7. 1992 a ani k postoupení pohledávek z této smlouvy. Dle stěžovatelky Nejvyšší soud „v rámci snahy zjednodušení svého rozhodování, mechanicky postupoval s dovolacími námitkami stěžovatele a své úvahy ukončil, jakmile mohl dovodit neplatnost“; tento přístup prý nesvědčí jen o nedostatečném respektu k autonomii stran, ale rovněž o svévolném postupu při poskytování soudní ochrany. K porušení práva na spravedlivý proces došlo dle stěžovatelky také tím, že se dovolací soud [s poukazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] odmítl zabývat nedostatky v odůvodnění jednotlivých rozhodnutí a tím nedošlo k odstranění jejich nepřezkoumatelnosti.
III.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek lze přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele(-ky). Je tomu tak za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě porušení jejích základních práv či svobod znamenat.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. „běžné“ nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Obecné soudy (a Nejvyšší soud zvlášť) aplikovaly adekvátní podústavní právo. O ústavněprávně relevantní pochybení v intenzitě excesu (např. svévole) zde nejde.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před soudními orgány neznamená sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv; to platí zvláště v případě, kdy stěžovatelka odmítá respektovat dostatečně zjištěný stav věci, který byl dotčenými orgány ověřován ve správních i soudních spisech. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky posoudil v mezích jeho rozsahu a uplatněných důvodů a jednoznačně konstatoval, v čem se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení. Současně však (dovolací soud) zdůraznil, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru o důvodu neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992 (v důsledku čehož nemohlo dojít ani k převodu práv a povinností nájemce Helios z uvedené smlouvy na žalovaného dle smlouvy ze dne 24. 7. 1992 a dále ani k postoupení pohledávek z této smlouvy vyplývajících na základě smlouvy ze dne 1. 12. 1992 uzavřené mezi společností Helios, jako postupitelem a stěžovatelkou, jako postupníkem). Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na obsáhlou a jednoznačnou judikaturu Nejvyššího soudu (týkající se §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. ve spojení s §85 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb.), z níž lze jednoznačně dovodit, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly určeny jako nebytové kolaudačním rozhodnutím (případně stavebním povolením), a to jen k účelu, jenž byl v takovém rozhodnutí (nebo povolení) stanoven, a že změna způsobu užívání prostor by musela být podložena rozhodnutím příslušného stavebního úřadu. O ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu o nutném souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§3 odst. 2 věta první zákona č. 116/1990 Sb.), identicky vypovídají např. rozhodnutí ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007 (když navíc ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1155/2007), dále ze dne 3. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2849/2008, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 193/2010, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010.
Z uvedeného proto vyplývá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992 pro rozpor se zákonem (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve spojení s §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.), nelze mu nesprávné právní posouzení věci vytýkat. Ústavní soud navíc připomíná i další závěr Nejvyššího soudu, který se týká skutečnosti, že nelze oddělit určitou část předmětných nebytových prostor, kterých by se neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor netýkala, a to pro nemožnost stanovit pro tuto část výši nájemného. Ústavní soud - za této situace - akcentuje, že postup Nejvyššího soudu (stejně jako ostatních obecných soudů) nelze za mechanický a formalistický považovat. Nejvyšší soud navíc zdůraznil, a to právě s ohledem na nepřípustnost dovolání, že již nebylo nutno řešit další (konkrétně uvedené) otázky. Stěžovatelce konečně nelze přisvědčit ani v její argumentaci, že ochrana veřejného zájmu je (v případě porušení povinnosti užívání stavby v souladu s jejím určením) dostatečně zajištěna veřejnoprávní sankcí ve formě přestupku či správního deliktu a že sankce v podobě neplatnosti soukromoprávního úkonu je duplicitní a nadbytečná. V souzené věci se totiž nejedná o samotnou povinnost užívat stavbu v souladu s jejím určením (kdy v případě porušení této povinnosti „užívat“ se nutně uplatní uvedená veřejnoprávní sankce), ale o podstatně jinou okolnost, která spočívá v respektování účelu stavebního určení nebytových prostor jako podmínky nutné v případě uzavírání předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor (srov. §3 odst. 2 věta první zákona č. 116/1990 Sb.).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a – jak je zřejmé – toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu