ECLI:CZ:US:2013:1.US.4574.12.1
sp. zn. I. ÚS 4574/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. N., právně zastoupena JUDr. et Ing. Martinem Kohoutem, advokátem se sídlem, Opletalova 1015/55, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č. j. 32 Co 460/2012-679, vyjma výroku I. odst. 2, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2012, č. j. 26 P 71/2011-613, vyjma výroku III., a proti "předcházejícím" usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2012, č. j. 26 P 71/2011-613, Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, č. j. 22 Co 263/2012-548, Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 4. 2012, č. j. 26 P 71/2011-422, Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 3. 2012, č. j. 26 P 71/2011-414, Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012 č. j. 32 Co 72/2012-397, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 12. 2011, č. j. 26 P 71/2011-295, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V podané ústavní stížnosti, která v rozhodné části splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 2 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 9, čl. 18, čl. 27 odst. 4 Úmluvy o právech dítěte, a dále čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č. j. 32 Co 460/2012-679, bylo rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje ve výrocích I., II. a VI., odvolání matky proti výroku IV. se odmítá, a výrok V. se mění tak, že ustanovení JUDr. Milana Hasona, advokáta, opatrovníkem matky se zrušuje (ústavní stížností nenapadený výrok I odst. 2). Prvostupňovým usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2012, č. j. 26 P 71/2011-613, bylo rozhodnuto ve věci péče o nezletilého J. N. tak, že I. Matka je oprávněna stýkat se s nezletilým vždy každý týden ve čtvrtek od 14:00 hodin do 15:00 hodin, a to v Centru psychologicko - sociálního poradenství v Mladé Boleslavi. II. Návrh matky na to, aby nezletilý Julius byl předběžným opatřením předán do její péče, se zamítá. III. Návrh Magistrátu statutárního města Mladá Boleslav, kterým má být předběžným opatřením zakázán styk matky s nezletilým, se zamítá. IV. Návrh babičky ze strany matky na vyslovení místní nepříslušnosti Okresního soudu v Mladé Boleslavi se zamítá. V. Žádost matky, aby advokát JUDr. Milan Hason byl zproštěn povinnosti matku zastupovat, se zamítá. VI. Návrh matky na zajištění výkonu rozhodnutí ke dni příštího styku, t. j. dne 26. 6. 2012 v 10:00 hodin v místě bydliště J. N. (babičky ze strany otce) se zamítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle rekapituluje průběh řízení o rozvod manželství, a především řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilého po dobu před a po rozvodu, kdy oba rodiče žádají svěřit nezletilého do své péče. Návrh na svěření do péče podala i babička ze strany matky a babička ze strany otce. Po narození nezletilého bylo od roku 2011 opakovaně rozhodováno o návrzích na vydání předběžného opatření ve věci svěření nezletilého do péče, a to především z důvodu zdravotního a psychického stavu stěžovatelky (matky). Velká část námitek je směřována proti rozhodnutím obecných soudů, která předcházela vydání rozhodnutí nyní napadených ústavní stížností. Těmito dřívějšími rozhodnutími se však Ústavní soud nezabýval (viz dále) a proto vznesené námitky není ani třeba rekapitulovat. Podstatou nesouhlasu stěžovatelky je především skutečnost, že dřívějším usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012 č. j. 32 Co 72/2012-397, bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž se předběžným opatřením nezletilý svěřuje do péče babičky ze strany otce, a to na základě konkrétně podložených pochybností o schopnosti stěžovatelky se o nezletilého postarat. Stěžovatelka opakovaně předkládala návrhy na vydání předběžného opatření, kterým by byl nezletilý předán do její výchovy. V ústavní stížnosti zdůrazňuje, že podle lékařské zprávy ošetřujícího lékaře je její stav stabilizovaný a má k péči o nezletilého dobré zázemí a podporu své matky. Přestože podle stěžovatelky důvody pro odnětí nezletilého matce, pokud vůbec existovaly, odpadly, zůstává nezletilý po celou dobu od svého narození v nestabilním prostředí, od usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012 č. j. 32 Co 72/2012-397, pak v péči "cizí osoby." V odmítání jejích opakovaných návrhů na rozhodnutí o předběžném opatření, kterým byl nezletilý byl svěřen matce, spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv.
II.
Ústavní stížnost je v rozsahu směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č. j. 32 Co 460/2012-679, vyjma nenapadeného výroku I. odst. 2, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2012, č. j. 26 P 71/2011-613, vyjma nenapadeného výroku III., zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost podaná po lhůtě a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
K otázce včasnosti ústavní stížnosti: Pokud stěžovatelka napadla všechna "předcházející" rozhodnutí, která se týkala otázky nařízení předběžného opatření ve věci svěření nezletilého do péče, nutno zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) v §72 odst. 3 stanovoval pro podání ústavní stížnosti lhůtu šedesáti dnů, která však byla ve vztahu k uvedeným dřívějším rozhodnutím zjevně překročena. Nutno připomenout, že Ústavní soud rozhoduje zásadně na základě zásady subsidiarity o věcech pravomocně skončených. Přesto připouští do přezkumu ústavnosti taková rozhodnutí, která jsou "konečnými" toliko relativně, v rámci daného řízení (typicky rozhodnutí vazební), neboť i jimi může dojít k citelnému zásahu do základního práva. Rozhodnutí o vydání předběžného opatření jsou v zásadě do přezkumu ústavnosti připouštěna, ovšem tuto skutečnost nelze chápat natolik široce, že by všechna postupně jdoucí rozhodnutí na základě odlišných návrhů, byť sledujících stejný účel, byla chápána jako součást jednoho řízení, tedy že by je bylo možno napadnout ústavní stížností. V tomto jsou jako jedno řízení o návrhu na vydání předběžného opatření chápána rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně o formálně jednom návrhu. Pokud stěžovatelka podává návrhy (obsahově shodné) opakovaně, nelze je z tohoto důvodu již (v zásadě dva roky zpětně) napadnout ústavní stížností, vyjma rozhodnutí o posledním návrhu, o němž ve druhém stupni rozhodoval usnesením Krajský soudu v Praze dne 6. 9. 2012, pod č. j. 32 Co 460/2012-679. V části směřující proti usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2012, č. j. 26 P 71/2011-613, Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, č. j. 22 Co 263/2012-548, Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 4. 2012, č. j. 26 P 71/2011-422, Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 3. 2012, č. j. 26 P 71/2011-414, Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012 č. j. 32 Co 72/2012-397, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 12. 2011, č. j. 26 P 71/2011-295, je proto ústavní stížnost podána opožděně a Ústavní soud se ani nemohl zabývat připojenými námitkami.
K otázce opodstatněnosti ústavní stížnosti: Pokud se jedná o námitky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č. j. 32 Co 460/2012-679, vyjma nenapadeného výroku I. odst. 2, a proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2012, č. j. 26 P 71/2011-613, vyjma nenapadeného výroku III., konstatuje Ústavní soud, že námitky stěžovatelky nejsou formulovány jako námitky ústavněprávní, směřují především proti hodnocení skutkového stavu, jak jej obecné soudy provedly.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, č. 178) vyplývá, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem. Účelem předběžného opatření je pouze zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 115/2000, IV. ÚS 43/94). Ústavní soud přihlédl i k tomu, že v posuzovaném případě se jedná o předběžné opatření, které se bezprostředně týká nezletilého dítěte a výrazně zasahuje do jeho osobní sféry. Je proto nutné zohlednit rovněž ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje na straně jedné právo rodičů na péči a výchovu dítěte, na straně druhé právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči, a ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které obecně zakládá právo každého na to, aby byl respektován jeho soukromý a rodinný život. Nelze však pominout, že práva chráněná uvedenými ustanoveními mohou být omezena, a to za podmínky, že se tak stane rozhodnutím soudu na základě zákona.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoveným postupem, tj. zákonným způsobem, a zda, s ohledem na předmět řízení, byla respektována práva, chráněná čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že jednotlivé napadené výroky jsou dostatečně odůvodněny konkrétními skutečnostmi. Výrok o nutnosti asistovaného styku je podepřen konkrétními zjištěními o vzájemných konfliktních vztazích mezi stěžovatelkou, její matkou a rodinou ze strany otce, kdy docházelo i k fyzickým potyčkám, a zároveň faktickými možnostmi Centra psychologicko - sociálního poradenství. Stran návrhu matky na svěření nezletilého do její péče soudy odkázaly na odůvodnění svých již dříve vydaných rozhodnutí, když poměry se od té doby zásadním způsobem nezměnily, tedy není dána naléhavá potřeba upravit poměry nezletilého odlišně od posledního rozhodnutí. K posouzení zdravotního stavu stěžovatelky bylo zadáno vypracování znaleckého posudku, přičemž stručné hodnocení ošetřujícího lékaře, které stěžovatelka předložila, nepovažovaly soudy za přesvědčivé ve světle předchozího řízení a podrobně popsaných událostí, o nichž ošetřující lékař nemusel být informován. Rovněž se obecné soudy dostatečně vypořádaly s námitkou místní nepříslušnosti, když odkázaly na dřívější pravomocná rozhodnutí o této námitce, resp. shledaly neoprávněnost stěžovatelky proto dotčenému výroku podávat odvolání, neboť námitka byla podána ze strany její matky. Rovněž je dostatečně odůvodněn i výrok vztahující se k návrhu na výkon rozhodnutí ohledně budoucího styku s nezletilým, kdy bylo uvedeno, že výkon rozhodnutí ve vztahu k povinnostem, které mají v budoucnu teprve vzniknout, není možno nařídit. V podrobnostech postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud se jedná o namítané průtahy v řízení, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné důkazy, že by v této otázce vyčerpala všechny opravné prostředky, které má k dispozici (§75 odst. 1), když důvody mimořádného postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebyly shledány.
Ústavní stížnost je v rozsahu směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č. j. 32 Co 460/2012-679, vyjma nenapadeného výroku I. odst. 2, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2012, č. j. 26 P 71/2011-613, vyjma nenapadeného výroku III., zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost podaná po lhůtě a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu