ECLI:CZ:US:2013:2.US.1149.13.1
sp. zn. II. ÚS 1149/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Karine Mikaelyan, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-143651-3/SO-2012 ze dne 4. 2. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného správního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného aktu Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta (opětovná) žádost stěžovatelky o udělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání na území České republiky, a to dle ustanovení §56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále též "zákon o pobytu cizinců"). Zamítavé stanovisko bylo správním orgánem odůvodněno tím, že byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že žadatelka hodlá zneužít dlouhodobé vízum k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení víza, a proto vízum neudělilo, když z jejích opětovných žádostí je sice patrné, že firma žadatelky nejspíše podniká v Arménské republice, ale ke svému podnikatelskému záměru v České republice neučinila žádné konkrétní kroky. Žadatelka taktéž prý v pohovoru uvedla, že dlouhodobé vízum chce hlavně využívat při cestách za dcerou do Paříže, jakož i to, že svou firmu MAX KAZALLI tour s.r.o. založila v prosinci 2011, ale dle výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že tato byla založena až 30. 4. 2012.
Proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Namítá, že rozhodnutí nejenže postrádá formální náležitosti rozhodnutí, ale zejména zcela absentuje jasný petit, řádné zdůvodnění, "myšlenkové pochody rozhodujícího orgánu" či vypořádání se s argumentací obsaženou v žádosti o posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza ze dne 27. 11. 2012. Rozhodnutí druhé instance je dle jejího názoru výsledkem kreativních spekulací, libovůlí, která je v právním státě zapovězena, a nikoli výsledkem rozhodování dle kritérií, která jsou kladena na správní rozhodování v právním státě. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že otázka, kdy byla založena její obchodní společnost, nemůže být nikterak relevantní pro neudělení víza. Pro úplnost a taktéž nad rámec poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že správní orgán se mýlí, pokud se domnívá, že firma může být založena, neboť firma je jen název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Dále poukazuje na to, že správní orgán se ve druhém stupni vůbec nevypořádal s její argumentací uplatněnou proti negativnímu rozhodnutí správního orgánu v prvém stupni a čestným prohlášením. Také z tohoto důvodu je rozhodnutí druhoinstanční poznamenáno libovůlí. Tyto své výhrady pak v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních orgánů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného správního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá na prvním místě za podstatné konstatovat, že problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se Ústavní soud v minulosti již zabýval v řadě případů. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (vyhlášen pod č. 234/2012 Sb.) Ústavní soud připomněl, že veškerá jeho rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. Tímto způsobem postupně judikovaly všechny senáty Ústavního soudu. O ústavních stížnostech proti rozhodnutím vydaným ve věcech (ne)udělení či (ne)prodloužení víza rozhodoval Ústavní soud v řízeních skončených usneseními sp. zn. II. ÚS 33/11, III. ÚS 2819/10, III. ÚS 2909/09, I. ÚS 394/06, I. ÚS 38/04, I. ÚS 17/04, I. ÚS 65/04, I. ÚS 417/04, III. ÚS 219/04 (publikováno jako U 39/33 SbNU 591), III. ÚS 260/04, I. ÚS 290/04 (publikováno jako U 34/33 SbNU 539), IV. ÚS 85/04, I. ÚS 602/03, III. ÚS 99/04, II. ÚS 345/2000, II. ÚS 1396/12, III. ÚS 1147/13 aj. (všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na elektronické adrese http://nalus.usoud.cz).
Všechny stížnosti Ústavní soud odmítl s tím, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky. Každý stát si může sám rozhodnout, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Čl. 14 odst. 4 Listiny takové právo garantuje pouze občanům České republiky (a nyní též unijním občanům), zatímco ostatní cizinci mají pouze právo svobodně území České republiky opustit (čl. 14 odst. 4 Listiny). Týž závěr vyslovil Ústavní soud i v dalších obdobných řízeních dotýkajících se cizineckého práva, v nichž přezkoumával další kategorie rozhodnutí. Šlo kupř. o usnesení sp. zn. II. ÚS 2336/10, II. ÚS 2332/10, II. ÚS 2345/10, I. ÚS 2318/10, III. ÚS 2954/09, a zejména pak nález sp. zn. Pl. ÚS 10/08 (č. 229/2009 Sb.; N 115/53 SbNU 427), v němž Ústavní soud opakovaně vyslovil, že "subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území ... Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit".
Ve vztahu k soudnímu přezkumu rozhodnutí o neudělení víza Ústavní soud konstatoval (viz zejména výše zmíněná usnesení sp. zn. II. ÚS 33/11, III. ÚS 2909/09 či I. ÚS 394/06), že "ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony, přičemž však platí, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není; jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§70 s. ř. s.) tak i zvláštní zákony identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny, a tak tomu je i v případě správního rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o neudělení víza (§171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců). Podle čl. 36 odst. 2 Listiny nesmí sice být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, avšak o takové právo v dané věci nejde." Dokonce již alespoň dvakrát (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 394/06 a sp. zn. I. ÚS 602/03) se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení předmětného ustanovení o kompetenční výluce, spojeném s ústavní stížností. Dospěl k závěru, že vzhledem k názorům výše rekapitulovaným nelze dovodit protiústavnost §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Shodně, pokud jde o přístup k výluce předmětných rozhodnutí ze soudního přezkumu, dosud judikuje i Nejvyšší správní soud. Z řady rozhodnutí lze jako příklad uvést rozsudek ve věci sp. zn. 2 As 87/2010 (jehož text je dostupný na elektronické adrese www.nssoud.cz), podle něhož zákonné vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víza vychází z předpokladu, že jím nedochází k zásahu do základních práv a svobod. Žádný z článků Listiny nezakládá nárok (subjektivní právo) cizince na pobyt na území České republiky, neboť to je dáno pouze jejím občanům (čl. 14 odst. 4).
Jak plyne ze shora nastíněného přehledu relevantní judikatury, po celou dobu účinnosti zákona o pobytu cizinců je rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu ustálena na tom, že z Listiny ani z mezinárodních smluv o lidských právech neplyne cizincům právo na pobyt na území České republiky. Nemají tudíž ani nárok na udělení pobytového víza. Na tomto místě se sluší poznamenat, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/07 ze dne 9. 12. 2008 (č. 47/2009 Sb.; N 218/51 SbNU 709) Ústavní soud pro rozpor s článkem 36 odst. 2 Listiny zrušil ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, které vylučovalo ze soudního přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění cizinec zdržoval na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Ústavní soud v něm uvedl, že ačkoliv subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, Listina cizincům nepochybně zaručuje práva, která mohou být vyhoštěním dotčena. Jsou jimi například právo na život a zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení (ustanovení čl. 6 a 7 Listiny), jež chrání cizince před vyhoštěním do země, kde by tato jeho práva byla ohrožena, anebo právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), které může vyhoštění bránit, pokud by do něho bylo zasaženo nepřiměřeným způsobem. Zatímco však v případě správního vyhoštění se jedná o ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území (§118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), neudělení pobytového oprávnění takové důsledky prima facie nemá.
Nad rámec uvedeného pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že rozhodovacímu procesu Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců je imanentní jistá míra abstrakce a obecnosti, neboť mnohdy je třeba vycházet z určitých předpokladů, a nikoli objektivně zjistitelných skutečností, které lze zpravidla hodnověrně verifikovat až po případném udělení víza; požadavek na obstarání vyčerpávajících, přesných a podrobných podkladů by totiž ve svém důsledku vedl k popření smyslu rozhodování o udělení víza, který mimo jiné spočívá v možnosti prevence potenciálně nežádoucího jednání ze strany cizinců (myšleno obecně), které tudíž nelze dopředu naprosto jednoznačně identifikovat a kvalifikovat. I dostatečně podložené obavy mohou být důvodem způsobilým přistoupit k neudělení víza, resp. k zamítnutí žádosti o nové posouzení.
V shora vzpomínaném usnesení sp. zn. III. ÚS 1147/13 ze dne 18. 4. 2013 Ústavní soud konstatoval, že "Platná právní úprava je tedy postavena na tom, že jde o výkon diskreční moci státu ... Z tohoto pohledu pak by případný zásah Ústavního soudu mohl mít vliv pouze na dílčí nedostatky správního řízení, neposkytl by však v konečném důsledku ochranu stěžovatelových základních práv a svobod, která, jak již bylo výše konstatováno, nejsou rozhodnutím o neudělení víza dotčena" (bod 11 cit. usnesení). Současně však zde Ústavní soud apeloval na Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstvo vnitra, aby napříště při odůvodňování svých rozhodnutí ve věcech udělování dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů přistupovaly tak, aby byl zřejmý nejen zákonný důvod pro neudělení víza, ale aby také byly dostatečně rozvedeny důvody vedoucí k závěru, že došlo k naplnění takového zákonného důvodu.
Z napadeného správního aktu je zcela patrný zákonný důvod pro neudělení dlouhodobého víza, když se explicite odkazuje na ustanovení §56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců a na užití dlouhodobého víza k jinému účelu, než který je uveden v žádosti o jeho udělení (str. 2 nahoře); Ústavní soud nemá, co by zde mohl správnímu orgánu vytknout. V případě rozvedení důvodů sice rozhodnutí trpí dílčími faktickými vadami (rozhodnutí vskutku nesprávně operuje s pojmem firma, ač správně by mělo použít termínu obchodní společnost, ani nerozlišuje mezi založením a vznikem obchodní společnosti), avšak ve výsledku je z něj uspokojivě seznatelná obava z toho, že stěžovatelka ve skutečnosti žádané vízum nevyužije k deklarovaným podnikatelským účelům, byť i zde mohlo být rozhodnutí konkrétnější. Ani tyto vady však nemohou, a to jak samy o sobě, tak především i pro výše nastíněnou absenci základního práva cizince na udělení dlouhodobého víza, vést ke kasaci stěžovaného rozhodnutí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu