ECLI:CZ:US:2013:2.US.1168.13.1
sp. zn. II. ÚS 1168/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1306/2012-42 ze dne 9. ledna 2013, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 509/2011 ze dne 12. ledna 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 91/2011 ze dne 26. října 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 8. dubna 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1. trestního zákoníku. Těch se měl dopustit jednak tím, že přiběhl nečekaně k Vitě Sorokhmanyuk, vytrhl jí tašku s osobními věcmi, peněženkou a doklady, a utekl. Dále tím, že přiběhl nečekaně k Otakaru Hájkovi s úmyslem získat jeho tašku, o kterou se s ním poté přetahoval, nejméně dvakrát jej udeřil pěstí do obličeje, po čemž poškozený tašku upustil a stěžovatel s ní utekl. Konečně tím, že na ulici v přítomnosti dalších osob nečekaně chytil za obě ruce v podpaží Světlanu Vlasákovou, cloumal s ní, až spadla na zem, a táhl ji nejméně 20 m, než ji pustil po varovném výstřelu z pistole přítele poškozené. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest vyhoštění na dobu deseti let. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2, v čl. 38 odst. 1 a 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Porušení svých základních práv spatřuje v tom, že v průběhu hlavního líčení předseda senátu zakázal jeho obhájkyni bezprostředně se vyjádřit k provedeným důkazům. V té souvislosti zjistil, že v rozvrhu práce soudu prvního stupně pro rok 2011 není zmínka o přísedících, kteří měli spolurozhodovat o jeho námitce proti opatření předsedy senátu. V rozvrhu práce tak chyběla náležitost podle §42 zákona o soudech a soudcích a rozvrh práce tak nebyl způsobilým prostředkem pro stanovení složení příslušného senátu v trestní věci stěžovatele. Dovolává se v té souvislosti právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581). Nakonec zjistil, že věc stěžovatele byla vložena do systému soudu prvního stupně dne 28. června 2011 v 15:27:14 hod. a musela proto být v souladu s rozvrhem práce přidělena senátu 2 T a nikoli senátu 3 T, kterému ve skutečnosti byla přidělena. Rozhodnutí dovolacího soudu ve vztahu k námitce nedostatku zákonného soudu podle stěžovatele za použití jakoby sofistikované argumentace odůvodňuje zřejmou nespravedlnost.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Ústavní soud v minulosti interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny tak, že na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí uvedeného základního práva na zákonného soudce - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení (sp. zn. I. ÚS 93/99, N 183/38 SbNU 463).
6. Přitom je ovšem třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Ta počíná již tím, že zatímco je soudce jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období. Dále je soudce v pracovním vztahu, zatímco přísedící nikoliv. Především je to v senátu soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování ať už procesní či meritorní. Proto jsou i zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde u určení konkrétního přísedícího, méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. sp. zn. II. ÚS 3213/10 bod 12).
7. V daném konkrétním případě obecné soudy druhého a třetího stupně jasně a přesvědčivě, tedy nikoliv jen akademicky či formálně, vyložily, proč byl v dané věci příslušný senát 3 T soudu prvního stupně a v čem se stěžovatel mýlí, když dospívá k závěru, že byl příslušný senát 2 T. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je tedy pouhým opakováním námitek, s nimiž se podrobně a ústavně souladným způsobem vypořádal naposledy dovolací soud. Toto opakování námitek a obecná polemika stěžovatele se závěry obecných soudů nejsou způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.
8. Víceméně podobně je to i s otázkou přísedících. Ústavní soud neshledává rozporným s ústavním pořádkem, že v daném konkrétním případě byly přísedící jmenovitě určení v příloze k rozvrhu práce a nikoliv v samotném rozvrhu práce, ani že byli rozděleni do občanskoprávního a trestního oddělení, a nikoliv do konkrétních senátů. Takovéto řešení neodporuje požadavku plynoucímu z §42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud považuje shodně s dovolacím soudem za podstatné také to, že přísedící, vybraní z této přílohy opatřením soudu prvního stupně z 4. července 2011, byli v nezměněné sestavě přítomni v celém řízení - tedy nejen v hlavním líčení, ale i v neveřejných zasedáních. Tím se daný případ zřetelně odlišuje od situace řešené v nálezu sp. zn. II. ÚS 3213/10, jehož se stěžovatel dovolává.
9. Konečně ani závěr obecných soudů prvního a druhého stupně, že právo vyjádřit se k důkazům prováděným v hlavním líčení přiznává procesní předpis v průběhu hlavního líčení toliko samotnému obžalovanému a nikoliv jeho obhájci, který má právo se k nim vyjádřit v závěrečné řeči, případně písemně mimo hlavní líčení, nelze považovat za rozporný s ústavním pořádkem. Tímto omezením rozhodně není vyloučena možnost obžalovaného jednat před soudem a aktivně a efektivně uplatňovat svá práva, aniž by tím byla narušena rovnost stran. V daném konkrétním případě přitom k tomuto omezení prakticky došlo až při druhém hlavním líčení konaném dne 14. září 2011 při výslechu svědka Jakuba Hývla, když předtím bylo obhájkyni stěžovatele opakovaně umožněno se vyjádřit k prováděným výslechům svědků. Následně přitom bylo stěžovateli umožněno, aby jeho obhájkyně všechny námitky uplatnila v závěrečné řeči, čehož bylo využito. Ani za těchto konkrétních okolností nelze shledávat postup obecného soudu rozporným s ústavním pořádkem.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu