ECLI:CZ:US:2013:2.US.1176.11.1
sp. zn. II. ÚS 1176/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti P. M., t.č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 ve věci sp. zn. 8 Tdo 1572/2010, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2010 ve věci sp. zn. 6 To 54/2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2010 ve věci sp. zn. 1 T 5/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu vraždy dle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu dle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon byl dle ustanovení §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku nalézacího soudu směřovalo stěžovatelovo odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (stejně jako odvolání státního zástupce) rubrikovaným usnesením zamítl. Stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením dle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
Spáchání inkriminovaného trestného činu ve stádiu pokusu se měl stěžovatel dle závěrů nalézacího a odvolacího soudu dopustil tím, že dne 6. 11. 2009 v době od 18:00 do 18:26 hodin v Třebíči poškozeného Pavla P. (jedná se o pseudonym) v jeho bytě fyzicky napadl tak, že jej "opakovaně a intenzivně udeřil do hlavy dřevěnou paličkou na maso, dále jej pětkrát razantně bodl kuchyňským nožem délky kolem 20 cm do břicha a hrudníku, čímž mu způsobil zejména průbod žaludku, poranění příčného tračníku s krevním výronem v okolí a defekt velké předstěry, průbod dutiny hrudní, velkou ztrátu krve, rozsáhlý skalpační defekt v týle, vícečetné tržné rány hlavy ve spánkově temenní oblasti oboustranně i v oblasti čelní, a následně z bytu uprchl oknem, aniž by poškozenému poskytl pomoc, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včasné specializované lékařské pomoci".
Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 628/2000 obecným soudům vytýká, že na základě neúplných (nesprávných) skutkových zjištění zcela nesprávně kvalifikovaly inkriminované jednání jako pokus trestného činu vraždy, přestože na podkladě provedeného dokazování a za použití zásady in dubio pro reo (stěžovatel odkazuje i na závěry rozhodnutí R 46/63 a nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99 a IV. ÚS 438/2000) bylo namístě posoudit toto jednání pouze jako těžké ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona (případně zabití ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 trestního zákoníku), neboť soudy indikovaný nepřímý úmysl stěžovatele zabít poškozeného dle jeho názoru z provedených důkazů nevyplývá (stěžovatel připomíná, že na nejrizikovější místa - tedy na krční tepnu a srdce - neútočil). V souvislosti s tím, že skutková zjištění byla v dané věci v podstatě učiněna pouze na základě výpovědi poškozeného, poukazuje potom stěžovatel na dílčí rozpory v jeho výpovědích a na celkovou nevěrohodnost poškozeného. Současně má stěžovatel za to, že obecné soudy nevěnovaly adekvátní pozornost skutečnosti, že předmětný incident inicioval poškozený, jenž na stěžovatele zaútočil jako první, přičemž inkriminovanou trestnou činnost prováděl stěžovatel již v afektu, kdy si neuvědomoval možné důsledky svého jednání (což dle jeho názoru nevyvrátil ani znalecký posudek, ze kterého obecné soudy vycházely). Stěžovatel se proto domnívá, že v řízeních před soudy obou stupňů nebyly provedeny takové důkazy, jež by nevyvolávaly důvodné pochybnosti, zda stěžovatel trestný čin, za nějž byl odsouzen, skutečně spáchal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Z hlediska řízení před Ústavním soudem je proto v projednávané věci podstatné pouze to, zda obecné soudy při svých skutkových zjištěních nevybočily ze standardů hodnocení důkazů, tedy zda jejich závěry nevykazují zjevné prvky libovůle. Z tohoto pohledu je namístě zdůraznit, že skutkové závěry uvedené primárně v odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu jsou zcela přesvědčivé, a tedy ústavně konformní, pročež je možno na toto odůvodnění krajského soudu v úplnosti odkázat.
Z odůvodnění nalézacího soudu je zřejmé, že krajský soud na základě provedených důkazů rekonstruoval rozhodný skutkový děj, o němž není třeba mít důvodné pochybnosti. Tvrdí-li stěžovatel, že obecné soudy vycházely při svých skutkových závěrech výlučně z (tendenční) výpovědi poškozeného, Ústavní soud nemůže této námitce přisvědčit, neboť má ve shodě s odvolacím soudem za to, že nalézací soud vycházel z výpovědi poškozeného pouze v případě, pokud její obsah korespondoval s jinými provedenými důkazy; v opačném případě z příslušných pasáží výpovědi poškozeného krajský soud při svých skutkových závěrech v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu zjevně nevycházel. Právě na základě dalších provedených důkazů je zřejmé, že poškozený neměl tendenci stěžovateli přitížit, jelikož z jiných provedených důkazů vyplynuly i některé stěžovateli nepříznivé skutečnosti, které poškozený ve svých výpovědích ani netvrdil.
Nalézací soud proto neměl důvod při aplikaci ve výroku uvedené skutkové podstaty zásadu in dubio pro reo vůbec brát do úvahy, neboť - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - stěžovatelem v ústavní stížnosti akcentované pochybnosti nalézací soud důvodně neměl, poněvadž obhajoba stěžovatele (jeho verze skutkového děje) byla nalézacím soudem plně a přesvědčivě vyvrácena. Současně je možno připomenout, že odkazovaná zásada se (přinejmenším nepřímo) v dané věci uplatnila v případě zvažování státním zástupcem požadované kvalifikace daného skutku jako trestného činu vraždy dle ustanovení §219 odst. 2 písm. h) trestního zákona.
Jako ústavně konformní je dále třeba označit odůvodnění indikace nepřímého úmyslu na str. 10 napadeného rozsudku krajského soudu, na nějž je taktéž možno v úplnosti odkázat. Z podstaty věci tak v této situaci nebyl dán prostor pro hodnocení daného skutku ve smyslu ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona ani ustanovení §141 odst. 1 trestního zákoníku. Vyloučena byla proto současně i možnost uvažovat o jednání stěžovatele v intencích nutné obrany, přesto i touto otázkou se soud první instance v hypotetické rovině zabýval. Pečlivost odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu vhodně ilustruje a dotváří konečně i vyčerpávající odůvodnění zamítnutí stěžovatelových důkazních návrhů na str. 13.
Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti poněkud bagatelizuje možné fatální důsledky svého jednání, Ústavní soud cituje část odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, se kterou se plně ztotožňuje, a jejíž závěry stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani nikterak nezpochybňuje: " ... pokud bylo prokázáno, že obviněný poškozeného napadl nejprve dřevěnou paličkou na maso, kterou ho opakovaně a intenzivně udeřil do hlavy, a následně ho pětkrát razantně bodl kuchyňským nožem do břicha a hrudníku, věděl, že jednak s ohledem na použité nástroje, a jednak i vzhledem k místům, do nichž své útoky na těle poškozeného lokalizoval (hlava, hruď a břicho), může poškozenému způsobit smrt. Takový závěr lze učinit právě s ohledem na použité nástroje, z nichž byl více nebezpečný nůž s čepelí dlouhou 20 cm, jímž obviněný pětkrát razantně poškozeného bodl do míst, kde jsou uloženy důležité orgány. Poté, co obviněný takto poškozeného zranil, když zejména bodná zranění způsobila velkou ztrátu krve, obviněný poškozeného ponechal bez pomoci a opustil ho. To, že jej zanechal silně krvácejícího, nepochybně představuje srozumění obviněného s tím, že poškozený tento jeho útok bez ošetření nepřežije. Z tohoto jednání obviněného je zřejmé, že obviněný byl srozuměn s následkem smrti, který poškozenému v dané situaci přímo hrozil. Lze tak konstatovat, že obviněný věděl, že může poškozenému způsobit smrt. Skutečnost, že poškozený nezemřel, vyplynula z náhodné situace na obviněném zcela nezávislé, neboť jeho čin sledovali z balkónu svého bytu manželé Jindra a Zdeněk Hradilovi, kteří věc oznámili na policii. Jen v důsledku zajištění včasné hospitalizace a specializované lékařské pomoci byl poškozený zachráněn, když jinak by v důsledku svých zranění vykrvácel. Významné je i to, že pokud obviněný nožem poškozeného několikrát razantně zasáhl do takových míst, kde jsou uloženy důležité orgány, musel si být vědom možné smrti poškozeného, což potvrzuje správnost závěrů o jeho srozumění se smrtí poškozeného, jemuž sám žádnou pomoc při odvracení tohoto bezprostředně hrozícího následku neposkytl (přiměřeně srov. rozh. č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Obviněný totiž nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, že jeho čin zcela náhodně sledují manželé Hradilovi, mu nebylo nic známo."
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že se stěžovateli projednávanou ústavní stížností nepodařilo prokázat zásah do svých práv garantovaných Listinou a Ústavou, neboť právní názory vyjádřené účastníky řízení o ústavní stížnosti nevybočují z mezí zákona a z ústavního hlediska jsou plně akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích orgány veřejné moci učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu