ECLI:CZ:US:2013:2.US.1443.13.1
sp. zn. II. ÚS 1443/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. P., zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 70/2013-54 ze dne 13. února 2013 usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 95/2012-654 ze dne 27. srpna 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 1/2012-552 ze dne 29. května 2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 6. května 2013, doplněnou podáním ze dne 5. června 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a pokusem zločinu vraždy podle §140 odst. 1 a 3 písm. j) trestního zákoníku. Toho se měl spolu se spoluobžalovaným J. K. tím, že ve společném úmyslu získat majetkový prospěch po předchozím vytipování v restauraci, srazili Pavla P. (jedná se o pseudonym) na zem a poté prohledali jeho oděv a odcizili mu zbytek cigaret, tabák, cigaretové papírky, SIM kartu a zavírací nůž, a poté se z obav ze svého prozrazení rozhodli poškozeného usmrtit, a proto mu zasadili u něj nalezeným zavíracím nožem celkem pět bodných a bodnořezných ran, z nichž čtyři cílily do oblasti hrudníku a jednu do oblasti krku, a posléze jej bez dalšího zanechali na místě a odešli pryč, čímž mu způsobili závažná a život přímo ohrožující poranění a k jeho smrti nedošlo pouze díky poskytnuté vysoce odborné lékařské péči. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a byla mu uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s J. K. škodu. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že závěry obecných soudů o skutkovém stavu naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu loupeže a trestného činu vraždy ve stadiu pokusu jsou v tak zásadním rozporu s provedenými důkazy, že bylo zasaženo do jeho zaručeného základního lidského práva zakotveného v čl. 36, a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Stěžovatel má konkrétně za to, že skutkový základ napadených rozhodnutí je v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, popírá zásady spravedlivého řízení, protože nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Došlo také k porušení zásady in dubio pro reo, když poznatky a skutková zjištění pouze pravděpodobná, založená pouze na myšlenkových konstrukcích, vzal za prokázáno nade vší pochybnost. Zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy spatřuje zejména v tom, že skutková zjištění jsou založena výlučně nebo v rozhodující míře na nepřímých a neprůkazných důkazech, ze kterých není jednoznačně zřejmé, kdo byl pachatelem činu.
3. Z provedeného dokazování nebylo jednoznačně prokázáno, že by měl stěžovatel v úmyslu proti poškozenému užít násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí a následně, ve snaze zakrýt tento trestný čin, se jej pokusit usmrtit. Od počátku svého stíhání shodně tvrdil, že se o činu dozvěděl až po jeho spáchání od spoluobžalovaného J. K., který jej měl spáchat sám. Naopak spoluobžalovaný J. K. za pachatele označil stěžovatele, přičemž svoji výpověď měnil. Na věcech stěžovatele nebyly nalezeny žádné biologické stopy, které by odpovídaly DNA poškozeného, stejně jako na věcech poškozeného nebyly nalezeny biologické stopy, které by odpovídaly DNA stěžovatele. Obecné soudy podrobnosti uváděné oběma obžalovanými považovaly za důkaz jejich účasti na činu. Stěžovatel poukazuje na to, že on sám žádné podrobnosti ohledně spáchání činu na rozdíl od spoluobžalovaného K. neuvedl. Obecné soudy dále považovaly za závažný fakt svědčící o spolupachatelství, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, poškozený nevykazoval žádná poranění svědčící pro obranu, což mělo vést k závěru, že jeden z odsouzených jej pacifikoval. K tomu stěžovatel poukazuje na to, že z žádného jiného provedeného důkazu nevyplývá, že byl poškozený v době činu při vědomí a schopen jakékoli aktivní sebeobrany. Již jen v důsledku nezjištěného způsobu sražení na zem, případně vlivem pádu na zem, mohl poškozený ztratit vědomí. Byla využita i svědecká výpověď Michala Táboříka, který měl oba obžalované potkat krátce po činu a stěžovatel mu měl nabídnout SIM kartu, kterou vytáhl z kapsy kožené bundy, jež měl na sobě oblečenu. Proti tomu uvádí, že nebylo prokázáno, že by měl na sobě předmětnou bundu ani další tímto svědkem uváděné oblečení a ani jeden z obžalovaných si vůbec nevzpomněl na to, že by tohoto svědka potkali. Stěžovatel přitom ve své výpovědi uvedl, že při odchodu z místa činu nabízel J. K. bundu, kterou měl na sobě s tím, jestli ji nechce koupit. Z toho je podle něj zřejmé, že si oba obžalovaní bundu vyměnili.
4. Dále stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz rekonstrukcí na místě samém a vyšetření stěžovatele na detektoru lži. Jedná se tak podle něj o tzv. opomenuté důkazy.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Pokud jde o proces zjišťování skutkového stavu, tak jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že co do námitek proti skutkovým a právním závěrům ústavní stížnost obsahuje námitky prakticky totožné s těmi, které stěžovatel uplatnil i ve všech stupních řízení před obecnými soudy. Již jen proto lze považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
8. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že obecné soudy prakticky neměly pro své závěry přímé důkazy, ale toliko důkazy nepřímé, které logicky konfrontovaly v prvé řadě s výpověďmi obou obžalovaných. Pokud se tedy stěžovatel vymezuje proti výpovědi spoluobžalovaného K., tak principiálně nečiní nic jiného, než co činily i obecné soudy všech stupňů. Ty vyšly z toho, že oba obžalovaní podrobně popsali, kdy a kde k vytýkanému skutku došlo a jaké byly jeho následky, jakož i to, že poté oba obžalovaní společně dál trávili noc v obdobném duchu, v jakém ji trávili před vytýkaným skutkem. Ústavní soud přitom nepovažuje za rozporné se základními procesními právy stěžovatele to, že obecné soudy vyšly mimo jiné z nelogičnosti výpovědi stěžovatele, resp. jeho jednání poté, co mělo podle jeho tvrzení dojít ze strany spoluobžalovaného K. k vytýkanému trestnému činu a stěžovatel z něj proto měl mít obavu. V žádném případě přitom nelze považovat za zásadní rozpor, pokud spoluobžalovaný K. v přípravném řízení uvedl, že stěžovatel poškozeného poté, co jej svalil na zem, držel pod krkem (s. 5 rozsudku), zatímco v hlavním líčení uvedl, že jej shodil na zem a začal škrtit (s. 7 rozsudku), aby následně uvedl, že jej držel pod krkem (s. 8 rozsudku).
9. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že svorníkem pro důkazní situaci byla výpověď svědka Táboříka, jemuž měl stěžovatel se souhlasem spoluobžalovaného K. dát krátce po činu SIM kartu, která původně patřila poškozenému. Závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědi tohoto svědka přitom nemohly ohrozit ani opakované námitky stěžovatele stran kožené bundy, jíž měl mít podle tohoto svědka stěžovatel v té době na sobě. Skutečnost tohoto oblečení stěžovatele vzal totiž soud prvního stupně za prokázanou na základě záznamů kamerového systému v době činu poblíž místa činu (s. 29 rozsudku). Lze tedy považovat za ústavně souladný závěr dovolacího soudu, že učiněnými skutkovými a právními závěry rozhodně nedošlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy.
10. Pokud jde o důkaz rekonstrukcí na místě samém a vyšetření stěžovatele na detektoru lži, tak ty byly stěžovatelem zmíněny poprvé až v dovolání a stěžovatel proto ohledně nich nevyčerpal všechny procesní zákonné prostředky nápravy.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. Ačkoliv tedy v dané procesní situaci nebyl vůbec prostor pro ústní jednání lze na závěr stěžovatele upozornit, že v důsledku změny provedené zákonem č. 404/2012 Sb., mu již ustanovení §44 zákona nedává oprávnění trvat na ústním jednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu