ECLI:CZ:US:2013:2.US.1446.13.1
sp. zn. II. ÚS 1446/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Veise, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 13/2013-273 ze dne 20. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 5. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že předmětná věc nebyla posouzena spravedlivě s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem. Při rozhodování o smluvní pokutě měly obecné soudy vzít v úvahu především jednání a chování žalovaného, který svým nezodpovědným chováním zavinil, že se stěžovatel musel svých nároků domáhat soudně. Pokládá si otázku, co se jeví jako nemravné, zda jednání žalovaného nebo výše smluvní pokuty, kterou si sám v uznání dluhu určil. Poukazuje na to, že soudy obou stupňů mu původně smluvní pokutu přiznaly, a teprve po vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, vázáni v něm vysloveným právním názorem, nárok na smluvní pokutu zamítly. Výsledek je takový, že stěžovatel musel absolvovat nejen dlouhé soudní řízení, ale navíc musí žalovanému zaplatit náklady řízení, kterých se žalovaný v dohodě o splátkovém kalendáři vzdal.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 27. 9. 2012 č. j. 11 C 206/2007-241 zamítl návrh stěžovatele, aby mu žalovaný zaplatil smluvní pokutu ve výši 1 % denně z částky 23 482 Kč od 24. 2. 2007 do 8. 9. 2009 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 49 319 Kč. Soudy tak rozhodly poté, co na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud zrušil původní rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně ohledně přiznané smluvní pokuty a akcesorických výroků o nákladech řízení s tím, že sjednání výše smluvní pokuty ve výši 1% denně z dlužné částky je obvykle posuzováno jako úkon, který je v rozporu s dobrými mravy, přičemž ve věci nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly takovou mimořádnou výši smluvní pokuty.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se proto v prvé řadě musel zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci ustanovení §237 o. s. ř. a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
Z důvodů podrobně rozvedených v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (publikováno na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti v dané věci bylo vyčerpání dovolání. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je totiž stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost závisí na posouzení podmínek uvedených v §237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není přitom podstatné, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Pokud by přitom dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je stěžovateli podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 1075/13 ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1026/13 ze dne 18. 4. 2013).
Z ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatel podal proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, byť o této možnosti byl v uvedeném rozsudku řádně poučen. Nevyčerpal tak všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svých práv a jeho ústavní stížnost je tudíž nepřípustná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není pro nepřípustnost přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj