ECLI:CZ:US:2013:2.US.1517.13.1
sp. zn. II. ÚS 1517/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Petry Plačkové, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou se sídlem K Sokolovně 37/2, 104 00 Praha 22, proti příkazu k domovní prohlídce sp. zn. Nt 1912/2013 ze dne 26. 2. 2013 vydanému soudkyní Okresního soudu Praha-východ, proti příkazu k prohlídce jiných prostor sp. zn. 0 Nt 4014/2013 ze dne 28. 2. 2013 vydanému soudcem Okresního soudu Praha-východ, spojené s návrhem, aby Ústavní soud Celnímu úřadu pro Středočeský kraj zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal mu obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce provedené dne 11. 3. 2013, při prohlídce jiných prostor provedené dne 11. 3. 2013 a při osobní prohlídce provedené dne 12. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených příkazů s tím, že jimi bylo porušeno její právo na nedotknutelnost obydlí garantované čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka také uvedla, že její zadržení Celním úřadem pro Středočeský kraj představovalo porušení článku 8 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka dále požadovala, aby Ústavní soud zakázal Celnímu úřadu pro Středočeský kraj pokračovat v porušování základních práv a svobod a aby obnovil stav před porušením, a to tím, že stěžovatelce vrátí veškeré zabavené movité věci.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadenými příkazy bylo nařízeno provedení domovní prohlídky v bytových jednotkách vlastněných stěžovatelkou a v rodinném domě ve vlastnictví společnosti Quo Vadis nemo s. r. o. (v níž je stěžovatelka jedním ze společníků a její manžel Martin Plaček jednatelem) a dále provedení prohlídky jiných prostor, konkrétně osobního vozidla užívaného stěžovatelkou. Tyto prohlídky byly nařízeny v souvislosti s podezřením ze spáchání přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle §268 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měla stěžovatelka dopouštět tím, že společně se svým manželem nabízela k prodeji léky na léčbu erektilní dysfunkce neoprávněně označené ochrannými známkami Viagra a Cialis.
Na základě těchto příkazů byly prohlídky provedeny celními orgány, které zároveň stěžovatelku zadržely kvůli obavám, že by se před započetím a v rámci prohlídek pokusila o útěk nebo by mařila objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ničením důkazů. Při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor byly zabaveny mimo jiné desítky tablet (značek Viagra, Cialis a další) a dva počítače.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že napadené příkazy nebyly přezkoumatelným způsobem odůvodněny jako neodkladné a neopakovatelné. Neodkladnost a neopakovatelnost zásahu údajně nevyplývá ani z protokolů o provedených prohlídkách. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/05 ze dne 6. 10. 2005, v němž zdejší soud vyjádřil povinnost orgánů zasahujících podle §158 odst. 3 trestního řádu zabývat se otázkou, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován, a tento závěr náležitě vysvětlit. Podle stěžovatelky lze tuto povinnost vztáhnout i na postup soudů. Stěžovatelka také zdůrazňuje, že jakýkoli zákonem aprobovaný průlom do ústavou chráněných osobnostních práv jednotlivce je nutno vždy chápat jako výjimku, jež musí být interpretována restriktivně.
Pokud jde o její zadržení, stěžovatelka spatřuje porušení svých práv opět v nedostatečném odůvodnění. Jak stěžovatelka uvádí, vykonávající orgán je povinen ihned sdělit zadržené osobě důvod zadržení. Tak tomu podle stěžovatelky v dané věci nebylo, jelikož se orgán veřejné moci spokojil pouze s odkazem na příslušná ustanovení trestního řádu, aniž by uvedl reálné a konkrétní důvody zadržení.
Ústavní soud se zabýval napadenými rozhodnutími z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak je ostatně patrné i z ústavní stížnosti, Ústavní soud se otázce domovních prohlídek v minulosti již mnohokrát věnoval, přičemž zásadní význam domovní svobody byl v judikatuře zdejšího soudu opakovaně zdůrazňován (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006). Ústavní soud zároveň se stěžovatelkou souhlasí, že jakýkoli zásah do domovní svobody je nutno chápat jako výjimku, jež musí být vykládána restriktivně.
Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, z níž vyplývá, že eventuální důsledky pravomocných rozhodnutí, vůči nimž ústavní stížnost směřuje, již nemohou být napraveny jinými prostředky, které k nápravě poskytuje právní řád jako celek. Proto proti rozhodnutím a postupům realizovaným orgány činnými v přípravném řízení nelze zpravidla brojit ústavní stížností, protože většina úkonů přípravného řízení má toliko prozatímní povahu a nezpůsobuje nezvratné důsledky. Námitky proti úkonům přípravného řízení lze navíc zpravidla předložit v dalším průběhu trestního řízení, zejména ve stadiu řízení před soudem, lze též uplatnit řádné a mimořádné opravné prostředky před obecnými soudy. Z tohoto pravidla nepřezkoumávání mezitímních rozhodnutí a úkonů přípravného řízení připouští judikatura Ústavního soudu pouze několik výjimek - především tam, kde jde o zásahy do osobní svobody (ve vazebních věcech) nebo jde o velmi intenzivní a hrubé zásahy do jiných fundamentálních základních práv (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013).
Ochrana práv stíhaných osob tedy náleží především orgánům činným v trestním řízení a zejména obecným soudům, přičemž Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě intenzivního porušení práv majícího ústavněprávní relevanci. To platí taktéž pro přezkum ústavnosti nařízené domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor. Ústavní soud při něm zkoumá pouze to, zda podaný výklad a aplikace trestněprocesních ustanovení upravujících rozhodování o domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor nepředstavují nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv.
V daném případě byla domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor provedena před zahájením trestního stíhání, přičemž §158 odst. 3 trestního řádu umožňuje policejním orgánům již v této fázi řízení provést řadu úkonů zasahujících do ústavně zaručených práv. Provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, jež je upraveno v §82 a násl. trestního řádu, je pak podle §158 odst. 3 písm. i) trestního řádu možno provést pouze jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný.
Příkaz k domovní prohlídce tedy musí být v této fázi řízení vydán s odůvodněním, proč jde o úkon neodkladný či neopakovatelný. Jestliže z příkazu nelze alespoň interpretačně dovodit, proč je úkon za neodkladný či neopakovatelný považován, jedná se o vadu, která se bezprostředně dotýká ústavně zaručených práv osoby, vůči níž zásah směřuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008)
Ústavní soud se seznámil s napadenými příkazy i protokoly o prohlídkách a došel k závěru, že k zásahu do ústavně zaručených práv nedošlo. Prvně je potřeba uvést, že přestože stěžovatelka brojí proti oběma příkazům, zvláště příkaz k prohlídce jiných prostor sp. zn. 0 Nt 4014/2013 nabízí důkladný rozbor podmínek neodkladnosti a neopakovatelnosti. Soudce vzal v daném případě do úvahy četnost úkonů, které je nutno v dané fázi operativně provést, a vyjádřil obavu, že by mohlo dojít ke zničení důkazů, které by se mohly v místě prohlídky nacházet.
Pokud jde o příkaz k domovní prohlídce sp. zn. Nt 1912/2013, je možno připustit, že splnění podmínek neodkladnosti či neopakovatelnosti v něm není výslovně uvedeno a vysvětleno. Ústavní soud je nicméně toho názoru, že neodkladnost úkonu je z obsahu příkazu zřejmá. Z odůvodnění příkazu je především patrno, že byly zjištěny skutečnosti nasvědčující protiprávnímu prodeji zboží, jež je chráněno ochrannými známkami. Dále z předložených důkazů dle příkazu vyplynulo, že by se toto zboží mělo nacházet v místě domovní prohlídky a že s nimi stěžovatelka dále manipuluje. Již s ohledem na typ trestné činnosti, z které je stěžovatelka podezřívána, je zřejmé, že domovní prohlídku nebylo možno provést až po zahájení trestního stíhání, jelikož by v důsledku toho vážně hrozilo zničení daného zboží a tím i potřebných důkazů [srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 539/2010 ze dne 26. 5. 2010]. Ostatně nutnost zásahu lze dovodit i z typu padělaného zboží, jehož zničení lze provést velmi rychle bez zanechání jakýchkoli stop.
Podle Ústavního soudu je dále z příkazu patrné, že se soudkyně celým spisem dostatečně důkladně zabývala a o provedení prohlídky rozhodla na základě významných a početných důkazů, jež jí byly předloženy. Nejednalo se tedy o pouhé formální rozhodnutí o návrhu státního zástupce, které by tak mohlo ohrozit ústavně zaručená práva stěžovatelky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 864/08 ze dne 12. 2. 2009).
Jestliže stěžovatelka uvádí, že neodkladnost či neopakovatelnost prohlídek nevyplývá ani z protokolů o provedených prohlídkách, nelze se s tímto názorem ztotožnit, jelikož v obou případech je výslovně uvedeno, že neodkladnost spočívá v riziku zničení důkazů potřebných pro trestní řízení. Ústavní soud připouští, že toto odůvodnění je založeno převážně na opisu zákonného ustanovení, nicméně spolu s dalšími informacemi uvedenými v protokolech i v příkazech poskytuje jasné a logické vysvětlení, z jakého důvodu bylo nutno prohlídky provést jako úkony neodkladné.
Vzhledem k podrobným důvodům uvedeným v příkazech k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor Ústavní soud dovozuje, že podmínky neodkladnosti byly v daném případě objektivně dány a stěžovatelka s nimi byla seznámena. Za těchto okolností nemohou výše zmíněné nedostatky svědčit o porušení práva na domovní svobodu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 864/08 ze dne 12. 2. 2009).
Stěžovatelka dále namítala porušení svého práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 3, z petitu stížnosti ovšem nevyplývá, čeho se v této souvislosti domáhá. Stejně tak stěžovatelka ve své stížnosti neuvádí, zda vyčerpala všechny dostupné procesní prostředky, konkrétně postup podle §157a trestního řádu. Ústavní soud k tomu tedy pouze uvádí, že v postupu celních orgánů při zadržení zásah do ústavně chráněných práv nespatřuje. Z přiloženého protokolu jsou důvody zadržení dostatečně zřejmé, přičemž požadavky na toto odůvodnění nelze vzhledem k charakteru institutu zadržení přeceňovat (srov. usnesení Ústavního soudu usnesení sp. zn. I. ÚS 2574/11 ze dne 4. 4. 2012). Ústavní soud nemá na základě poskytnutých informací pochyb, že stěžovatelka byla o důvodech svého zadržení náležitě informována.
Ústavní soud tedy neshledal v postupu soudu ani celních orgánů žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z tohoto důvodu byly i návrhy požadující, aby Ústavní soud zakázal Celnímu úřadu pro Středočeský kraj pokračovat v porušování stěžovatelčiných práv a obnovil stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce a při prohlídce jiných prostor, odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
Konečně, stěžovatelka se domáhá "obnovení stavu před porušením tím, že [celní úřad] vydá věci zabavené dle protokolu o vydání věci při osobní prohlídce", ačkoli tento požadavek nepodpořila žádnými argumenty. Ústavní soud je nicméně vázán petitem ústavní stížnosti, a proto se zabýval i tímto požadavkem. Došel přitom k závěru, že i tento návrh je zjevně neopodstatněný. Z protokolu o vydání věci ani z dalších informací nelze vyvodit žádné porušení byť jen podústavního práva, natož pak jakýkoli zásah do ústavně garantovaných práv.
Ústavní soud na závěr připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli kontrola formálního dodržování podústavního práva. Do ústavou zaručených práv jednotlivce není zasaženo automaticky tím, že veřejné orgány nedodržely zákon. Naopak i postup v souladu se zákonem může zásah do základních práv a svobod způsobit. Ústavní soud proto musí dodržení záruk ústavního pořádku v konkrétní věci posuzovat vždy z hlediska jejich skutečných uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3001/09 ze dne 26. 3. 2010).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stejně byly odmítnuty stěžovatelčiny návrhy, aby Ústavní soud Celnímu úřadu pro Středočeský kraj zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal mu obnovit stav před porušením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu