ECLI:CZ:US:2013:2.US.2126.13.1
sp. zn. II. ÚS 2126/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Aidy Lubonji Zvoníčkové, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 124/2013-1795 ze dne 30. května 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. P 135/2007-1389 ze dne 17. července 2012, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soud pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1) Richarda Zvoníčka, 2) Karolíny Zvoníčkové a 3) Viléma Zvoníčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. července 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení části rozhodnutí uvedených v záhlaví. Konkrétně výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Tím bylo vedlejšímu účastníkovi řízení 3) (dále jen "otec") uloženo, aby od 1. května 2011 přispíval na výživu vedlejšího účastníka řízení 1) (dále jen "nezletilý") měsíčně částkou 15.000 Kč splatnou ve výši 12.000 Kč k rukám stěžovatelky a ve zbytku na účet nezletilého. Dále jim bylo otci uloženo, aby s účinností od 1. května 2011 přispíval na výživu vedlejší účastnice 2) (dále jen "nezletilá") měsíčně částkou 15.000 Kč splatnou ve výši 10.000 Kč k rukám stěžovatelky a ve zbývající části na účet nezletilé. Konečně bylo otci uloženo, aby dlužné výživné zaplatil na účty nezletilých. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o výživném, resp. jeho výši. Stěžovatelka tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích práv zajištěných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 301/02 (N 146/38 SbNU 159) namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně majetkových poměrů a výdělkových možností obou rodičů a opomenuly skutková zjištění ve věci změny poměrů nezletilých, které bez řádného zdůvodnění žádným způsobem nepromítly do právního hodnocení. Tím zatížily řízení vadami, které ve svém důsledku představují porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Rovněž nenaplnily požadavek přesvědčivého racionálního, logického a vyčerpávajícího odůvodnění svého rozhodnutí.
3. Rekapituluje, že ve svém podání uváděla, že v létě roku 2011 ztratila práci. Nezletilí dosáhli vyššího věku, protože nezletilý syn trpí autismem, resp. Aspergerovým syndromem a úzkostnou poruchou a jeho zdravotní stav se postupně zhoršil, bylo nutné zabezpečit mu asistenta a za nezletilou dceru je nutné platit školné, neboť dochází na soukromou zahraniční základní školu a tato trpí Kawasakiho syndromem. U otce pak došlo k podstatnému zvýšení jeho příjmů. Obecným soudům vytýká, že zcela nesprávně vyhodnotily výši jejího (možného) příjmu. Sice správně zjistily, že stěžovatelka obdržela výpověď z pracovního poměru z důvodů převážně na její straně, ovšem již nepřihlédly k tomu, že tyto důvody byly zapříčiněny i nutností zvýšené péče o nezletilé. Nadto pominuly, že jako Albánka neovládá příliš dobře český jazyk, a proto má výdělkové možnosti značně omezené, přestože absolvovala i rekvalifikační kurz v oboru účetnictví. Je přesvědčena, že se svou kvalifikací a jazykovou výbavou může reálně dosahovat příjmů maximálně 15.000 Kč hrubého měsíčně. Dále obecným soudům vytýká, že v rozporu s právním názorem obsaženým v nálezech sp. zn. I. ÚS 527/06 (N 43/44 SbNU 549) a sp. zn. II. ÚS 1619/07 (N 27/48 SbNU 377) nezohlednily příjem partnerky otce, a konečně pominuly v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 444/11 (ze dne 5. prosince 2012) i skutečnost, že nezletilý syn trpí závažným onemocněním a péče stěžovatelky o něj tak dalece překračuje běžnou péči. Nezletilý syn je podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, hodnocen jako osoba se středně těžkou závislostí, protože nezvládá pět z devíti základních životních potřeb, ale stěžovatelka pobírá pouze příspěvek na jeho péči. Hodnota péče, kterou nezletilému synovi poskytuje, nebyla obecnými soudy žádným způsobem zohledněna. Považuje za evidentní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, protože výživné pro oba nezletilé bylo stanoveno bez přihlédnutí k jejich potřebám na zcela minimální úrovni.
4. Stěžovatelka navrhla, aby jí byly k rukám její zástupkyně nahrazeny náklady řízení.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti se Ústavní soud vyslovil v tom smyslu, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Obecné soudy vyšly z toho, že podle stěžovatelky dostala výpověď ze zaměstnání, především proto, že se zaměstnavatel s ohledem na ekonomickou krizi zbavoval zaměstnanců s nejvyššími příjmy. Podle stěžovatelky byla tato výpověď neoprávněná, avšak její neplatnosti se u soudu nedomáhala. Právě v této souvislosti obecné soudy aplikovaly §96 odst. 1 věty druhé zákona o rodině a vycházely nadále z příjmu, kterého stěžovatelka dosahovala v době před skončením pracovního poměru. Vedle toho soud prvního stupně vycházel z toho, že by stěžovatelka, s ohledem na svou kvalifikaci a na stav na trhu práce, byla schopna si v daném místě a čase zajistit zaměstnání s obdobným příjmem.
8. Pokud jde o zvýšené potřeby nezletilých s ohledem na jejich zdravotní stav (potřeba asistenta pro nezletilého syna a nízkocholesterolová dieta pro nezletilou dceru), soud prvního stupně poukázal na to, že z těchto skutečností vycházely obecné soudy již v dřívějším rozhodnutí o výživném pro nezletilé, které časově předcházelo skončení pracovního poměru stěžovatelky. Přiměřeně totéž platí i pro školné nezletilé dcery, která v dřívější době navštěvovala stejnou instituci v rámci předškolního vzdělávání. Konečně soud prvního stupně vyšel i ze sdělení matky, že se zdravotní stav nezletilých zlepšil. A protože od posledního rozhodnutí o výživném uplynulo teprve půl druhého roku, neshledal soud prvního stupně na straně nezletilých a stěžovatelky změny odůvodňující změnu výživného. Tu shledal pouze na straně otce, v důsledku zvýšení jeho příjmu, a proto jeho příspěvek na výživu nezletilých zvýšil.
9. Odvolací soud naproti tomu shledal na straně nezletilých změnu poměrů, a to pouhým plynutím času. Odvolací soud přitom konstatoval zhoršení zdravotního stavu nezletilého syna, k němuž došlo po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a s tím související potřebu asistenta, ovšem potřebu vázanou na běžnou základní školu. Za daného stavu shledal i odvolací soud přiměřeným zvýšení příspěvku otce na výživu nezletilých, tak jak byl stanoven soudem prvního stupně.
10. Pokud jde o příjmy partnerky, s níž otec žije ve společné domácnosti, tak odvolací soud jasně vyložil vývoj, k němuž v průběhu řízení došlo. Totiž, že ve sledovaném období v řízení před soudem prvního stupně nastoupila tato partnerka mateřskou (resp. rodičovskou) dovolenou s ohledem na narození syna. Následně v průběhu odvolacího řízení tuto dovolenou ukončila a nastoupila opět do zaměstnání. Odvolací soud v té souvislosti jasně vyložil, že příjem partnerky otce nezohledňoval s ohledem na to, že soud prvního stupně při svých úvahách nezohlednil novou vyživovací povinnost, která otci vznikla narozením dítěte s partnerkou. Tím odvolací soud zcela nepochybně reflektoval principy obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 527/06 a sp. zn. II. ÚS 1619/07, kterých se stěžovatelka dovolává.
11. Obecné soudy obou stupňů se pak shodly na tom, že s ohledem na věk nezletilých je stěžovatelka povinna podílet se na jejich výživě nejen hodnotou osobní péče, ale i finančně. Vycházely tedy ze zcela jiných skutkových východisek, než které byly nosné pro závěr obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11, který byl vydán ve zcela jiné právní souvislosti.
12. V žádném případě se v daném případě nejedná o to, že by obecné soudy při svém rozhodnutí některý důkaz či některou skutečnost vyplývající z tvrzení účastníků pominuly, a proto nejsou použitelné ani závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 301/02. Ústavní soud nezjistil, že by soudy svým postupem zasáhly do ústavně chráněných práv stěžovatelky. Argumentace stěžovatelky je výrazem její nespokojenosti s výsledkem řízení a je pouhou polemikou se závěry, které soudy učinily na základě skutkových zjištění. Takto postavená ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.
13. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. S ohledem na tento procesní výsledek tím byl odmítnut i akcesorický návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu