ECLI:CZ:US:2013:2.US.2225.13.1
sp. zn. II. ÚS 2225/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti D. V., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Robešem, advokátem, se sídlem v Mikulově, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 381/2013 ze dne 24. dubna 2013, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 97/2012 ze dne 24. října 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 49 T 4/2012 ze dne 3. července 2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soud v Praze a 3) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 18. července 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že za použití zařízení a látek společně s V. D. V., H. S. N., H. C. D. a B. V. T. vytvořil optimální podmínky pro zdárný růst rostlin tzv. indoorovou metodou a organizovaně neoprávněně vypěstovali a následně usušili rostliny konopí setého (Cannabis sativa), čímž získali 45,98 kg sušeného rostlinného materiálu (tzv. vrcholíků), obsahujícího okolo 18% psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinol (THC), a dále ve stejné době a na stejném místě stejným způsobem pěstovali 855 ks rostlin konopí o velikosti okolo 90 cm a 1038 ks sazenic takových rostlin o velikosti 10 cm, obsahujících v této fázi růstu okolo 3,7% psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinol (THC), ačkoli neměli oprávnění k jakémukoli nakládání s rostlinami a látkami, zařazenými do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách a do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách, které jsou přílohami zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí určitých věcí. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání, coby podané z jiného než zákonného důvodu. Má za to, že uvedená rozhodnutí porušují jeho základní práva a svobody garantované čl. 36 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na to, že v řízení nebyly předloženy žádné konkrétní důkazy, a byl odsouzen i za skutky, jež zcela evidentně nemohl spáchat a nespáchal. V průběhu řízení vždy popisoval skutkový děj tak, jak se reálně odehrál. Nebyla provedena řada (blíže nekonkretizovaných) důkazů, jež by mohly potvrzovat jeho verzi, a nebyl vyslechnut klíčový svědek - nájemce Vo Minh Duo, jak navrhovala i státní zástupkyně. Pokud svou výpověď rozšířil v průběhu trestního řízení, aniž by ji změnil, tak tím jen realizoval své právo uvádět všechny skutečnosti, které slouží k obhajobě, jež může uplatnit v kterémkoli stadiu řízení. Nemůže mu to být přikládáno k tíži. Obecné soudy však na základě toho označily jeho výpověď za účelovou a nevěrohodnou a nezabývaly se obsahem jím sdělených informací. Obecným soudům rovněž vytýká, že vykládaly jeho výpověď způsobem, který nebyl podložen důkazy, pouze na základě tvrzení několika svědků, tedy v rozporu s principem presumpce neviny definovaným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3741/11 (ze dne 28. 6. 2012). Obecné soudy založily svou argumentaci na jediném usvědčujícím důkazu, výpovědi svědka, kterou s ohledem na další provedené důkazy nelze v žádném případě považovat za věrohodnou či věrohodnější než je výpověď obžalovaného. Závěry obecných soudů se tak zakládají spíše na spekulativních tvrzeních svědků, nepodložených konkrétními důkazy. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec nezmínily a ani nehodnotily výpovědi osob zadržených uvnitř objektu, který byl předtím 13,5 hodiny sledován policejním orgánem. To je podle něj v rozporu s nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) a sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125).
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Pokud jde o proces zjišťování skutkového stavu, tak jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že obecnými soudy nebyl proveden důkaz výslechem Vo Minh Duo, který byl podle stěžovatele nájemcem nemovitosti patřící stěžovateli, v níž byla orgány veřejné žaloby nalezena pěstírna a sušárna konopí setého. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ovšem vyplývá, že se tento soud intenzivně avšak bezúspěšně pokusil zajistit účast této osoby u hlavního líčení a v té souvislosti o ní zjistil pro dané řízení vyčerpávající údaje. Na jejich základě přesvědčivě vyložil, proč má za vyvrácené, že by tato osoba měla být nájemcem předmětné nemovitosti. Tyto úvahy pak následně k námitkám stěžovatele převzaly a dále rozvíjely i soudy vyšších stupňů. V tomto postupu obecných soudů, který vedl k tomu, že nebyl proveden stěžovatelem navržený důkaz, nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele. Pokud stěžovatel namítal neprovedení dalších nekonkretizovaných důkazů, tak tato námitka je pro svou obecnost bez dalšího zjevně neopodstatněná.
6. Pokud obecné soudy označily stěžovatelovu rozšířenou výpověď za účelovou, pak tak učinily především v souvislosti s jeho tvrzením o tom, že skutečným nájemcem jeho nemovitosti byl Vo Minh Duo. Jestliže obecné soudy kromě závěrů, jež byly zmíněny výše, označily tuto informaci stěžovatele za účelovou i proto, že ji sdělil až poté, co se seznámil se všemi důkazy shromážděnými orgány veřejné žaloby v přípravném řízení, tak v tom rozhodně nelze spatřovat porušení jeho základních práv.
7. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že byl závěr o vině založen na výpovědi jediného svědka. Správně totiž byl závěr o vině založen především (nikoliv výlučně) na skutečnostech zjištěných v okamžiku zásahu policejních orgánů v nemovitosti stěžovatele. Totiž na faktu zajištění stěžovatele jako jediného, kdo v daném místě a čase disponoval klíči od všech prostor dané nemovitosti s tím, že jako takový ji odemkl v situaci, kdy byla uzamčena zvenčí. Došlo k tomu poté, co se stěžovatel dostavil na místo s V. D. V., kterého znal velice dlouho, a který mobilním telefonem komunikoval s osobami uvnitř uzamčené nemovitosti obsluhujícími pěstírnu a sušárnu a to i v inkriminovaný den, a v okamžiku zásahu policejních orgánů se skrýval na podlaze auta stěžovatele s odůvodněním, že je mu špatně. Konečně byli na místě policejními orgány zjištěni H. S. N., H. C. D. a B. V. T. při práci a naopak nebylo nalezeno lešení, kvůli jehož skladování se měl stěžovatel na dané místo dostavit. Vedle toho byl při zásahu i vně budovy cítit nápadný charakteristický zápach marihuany. Dále bylo v řízení zjištěno, že to byl právě stěžovatel, kdo krátce po zakoupení předmětné nemovitosti provedl nákladné úpravy sloužící k provozování pěstírny a sušárny, na své jméno a svůj účet hradil účty za dodávky elektrické energie přesahující ve svém souhrnu výši nájemného, které měl podle svého tvrzení za pronájem jednorázově obdržet, a dodával na místo i balenou vodu ve značném množství. Za této situace lze považovat za ústavně souladné, že obecné soudy neuvěřily obhajobě všech obžalovaných (včetně stěžovatele), že naprosto nevědí, že se v daném místě nachází pěstírna a sušárna konopí setého, a že s jejím provozem nemají nic společného. V každém případě nálezy, jichž se stěžovatel dovolává, vycházejí ze zcela jiných skutkových východisek, a proto jsou jejich závěry na daný případ nepoužitelné.
8. Lze proto považovat za ústavně souladný závěr dovolacího soudu, že nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu