ECLI:CZ:US:2013:2.US.2226.12.1
sp. zn. II. ÚS 2226/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Kučery, zastoupeného Prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, č. j. 29 Cdo 3581/2010-216, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 21 Co 564/2009-175, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. května 2009, č. j. 7 C 294/2008-113, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Hubatyho, zastoupeného Mgr. Petrem Zachem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 7/352, 120 00 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 19. května 2009, č. j. 7 C 294/2008-113, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k obchodnímu podílu ve společnosti ECOTEXTIL, s. r. o. (dále jen "společnost").
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2010, č. j. 21 Co 564/2009-175, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 18. února 2000 uzavřeli žalovaný (jakožto společník společnosti) a žalobce smlouvu o podílovém spoluvlastnictví k obchodnímu podílu žalovaného, přičemž se dohodli na tom, že obchodní podíl žalovaného ve společnosti bude nadále v podílovém spoluvlastnictví smluvních stran v poměru 51% pro žalobce a 49% pro žalovaného. Spoluvlastníci obchodního podílu měli podle smlouvy postavení jednoho společníka a svá práva vykonávali prostřednictvím společného zmocněnce, jímž byl určen žalovaný. Smluvní strany se mohly dohodnout na vypořádání spoluvlastnictví k obchodnímu podílu tak, že na základně nabídky jednoho ze spoluvlastníků druhý spoluvlastník od něho jeho obchodní podíl převezme, a to za úhradu ve výši vypořádacího podílu určeného podle smlouvy. Ve smlouvě žalobce neprohlásil, že přistupuje ke společenské smlouvě (o založení společnosti) a smlouva nebyla schválena valnou hromadou společnosti. Společenská smlouva přitom podmiňovala převod obchodního podílu na jiného společníka či na třetí osobu souhlasem valné hromady. Na tomto skutkovém základě odvolací soud uzavřel, že smlouva se řídí §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."). S poukazem na účel §115 obch. zák., jímž je ochrana společníků společnosti s ručením omezeným a zajištění jejich práva na kontrolu "osobnostního složení společnosti", odvolací soud dovodil, že na smlouvu o zřízení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu je nutno aplikovat přiměřeně právě §115 obch. zák. V projednávané věci žalovaný smlouvou převáděl na žalobce "spoluvlastnický" podíl ve výši 51% na obchodním podílu ve společnosti, přičemž účastníci ve smlouvě výslovně předpokládali, že se na základě jejich dvoustranného projevu vůle stane (může stát) společníkem toliko žalobce. Bez přiměřené aplikace §115 obch. zák. by se tak mohl společníkem společnosti stát - bez možnosti ostatních společníků tuto skutečnost ovlivnit - žalobce místo žalovaného. Jelikož v projednávané věci smlouva neobsahuje vyjádření nabyvatele části obchodního podílu (žalobce), zda přistupuje ke společenské smlouvě, ani "vymezení úplatnosti či bezúplatnosti" převodu obchodního podílu, je rovněž neplatná pro rozpor se zákonem (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen "obč. zák.). I kdyby pak smlouva byla platným právním úkonem, nebyla by pro nedostatek jejího schválení valnou hromadou společnosti účinná. Na základě uvedeného odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva spoluvlastnictví k obchodnímu podílu nezaložila.
5. Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, č. j. 29 Cdo 3581/2010-216, shledáno sice jako přípustné [přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.)], avšak bylo zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací soud řešil především otázku, zda lze smluvně zřídit podílové spoluvlastnictví pouze k majetkové podstatě obchodního podílu, aniž by se nový spoluvlastník obchodního podílu stal účastníkem společenské smlouvy a tudíž by se §115 obch. zák. aplikoval velmi omezeně. Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem dovodil, že na smlouvu o podílovém spoluvlastnictví je třeba přiměřeně aplikovat §115 obch. zák., neboť i smlouvou o zřízení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu do společnosti vstupuje další osoba, byť pouze jako spoluvlastník obchodního podílu, a stává se účastníkem společenské smlouvy (jako je tomu při převodu obchodního podílu). Ostatním společníkům proto musí být i v takovém případě zachována práva garantovaná zákonem a společenskou smlouvou pro případ převodu obchodního podílu na třetí osobu. A jelikož se osoba, nabývající spoluvlastnický podíl na obchodním podílu, stává (musí stát) i účastníkem společenské smlouvy (byť společně s ostatními spoluvlastníky představuje pouze jediného společníka), musí v takové smlouvě výslovně prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě (§115 odst. 3 věta první obch. zák.). Jelikož v projednávané věci dovolatel ve smlouvě neprohlásil, že přistupuje ke společenské smlouvě, je tato smlouva podle §39 obč. zák. neplatná pro rozpor se zákonem (§115 odst. 3 věta první obch. zák.). Dovolací soud uzavřel, že i kdyby smlouva byla uzavřena platně, byla by - pro nedostatek schválení valnou hromadou - neúčinná a ani tak by nezaložila spoluvlastnictví k obchodnímu podílu ve společnosti.
II.
6. Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti věci, přičemž zdůrazňuje, že společnou vůlí stěžovatele a vedlejšího účastníka bylo založit spoluvlastnictví stěžovatele k obchodnímu podílu. Obecným soudům vytýká, že smlouvu o založení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu postavily na roveň smlouvě o převodu obchodního podílu, s důsledkem následné aplikace §115 obch. zák. Stěžovatel poukazuje na odlišnou úpravu spoluvlastnictví obchodních podílů manžely. Přestože se v obou případech jedná o spoluvlastnictví obchodního podílu, které se liší pouze vzájemným vztahem spoluvlastníků, uplatňují se ve vztahu k oběma skupinám jiné právní principy, což považuje za diskriminační. Obecným soudům rovněž vytýká, že se v rámci svého posouzení nevypořádaly s řadou argumentů, které se týkaly zejména otázky možnosti ústního, popř. konkludentního uzavření smlouvy o založení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu, která je založena na principu smluvní volnosti či s ohledem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti Okresního soudu Praha - východ, které implikuje závěr o občanskoprávním charakteru smlouvy. Za zásadní pochybení považuje stěžovatel právě to, že soudy nezohlednily občanskoprávní charakter smlouvy bez ohledu na skutečnost, že předmětem spoluvlastnictví byl obchodní podíl. To vedlo k nesprávné kvalifikaci smlouvy podle §269 odst. 2 obch. zák., ačkoliv správně měla kvalifikována jako nepojmenovaná smlouva podle §51 obč. zák. To mělo za následek nesprávnou aplikaci požadavků, kladených obchodním zákoníkem na smlouvu o převodu obchodního podílu ve smyslu §115 obch. zák. Stěžovatel opakovaně namítal, že smlouva o založení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu nezakládá žádnou aktivní účast stěžovatele na společnosti, a proto na ni nelze pohlížet jako na smlouvu o převodu obchodního podílu. Obecné soudy i navzdory tvrzením účastníků sporu dovodily, že smlouvou mělo dojít k převodu části obchodního podílu. Přístup obecných soudů je podle názoru stěžovatele nejen v rozporu s právní úpravou spoluvlastnictví, nýbrž i s principem smluvní volnosti včetně nejnovější judikatury Ústavního soudu, která zdůrazňuje princip skutečné smluvní vůle nad formálním projevem této vůle. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že postupovaly v rozporu s výkladem pojmu přiměřená aplikace jiného právního předpisu. Otázku přiměřeného použití §115 obch. zák. pak dále v ústavní stížnosti podrobně rozebírá z pohledu zákonných požadavků vyplývajících z tohoto ustanovení ve vztahu ke společnému zástupci. Dále se zabývá z jeho pohledu nesprávným posouzením neplatnosti smlouvy z důvodu její neurčitosti způsobené neuvedením údaje o tom, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou. V této souvislosti připomíná, že judikatura dovodila u smlouvy o postoupení pohledávky, což je občanskoprávní smluvní typ, že ujednání o úplatnosti pohledávky nemusí být její náležitostí (na rozdíl od smlouvy o převodu obchodního podílu). Stěžovatel dále poukazuje na právní úpravu a judikaturu ve vztahu ke spoluvlastnictví obchodnímu podílu manžely, kde je oddělena majetková hodnota podílu, která je společná, od jeho obsahu, s nímž jsou spojeny práva a povinnosti ve vztahu ke společnosti. Dospívá k závěru, že pokud lze takové oddělení přijmout u spoluvlastnictví obchodního podílu manžely, musí se obdobné principy vztahovat i na prosté podílové spoluvlastnictví obchodního podílu. Rozlišování nabytí obchodního podílu jedním z manželů za trvání manželství od nabytí obchodního podílu jinou osobou na základě jiné právní skutečnosti je podle názoru stěžovatele diskriminační a v rozporu s Listinou. Stěžovatel dále dovozuje, že uzavření smlouvy o zřízení spoluvlastnictví mělo právní relevanci pouze v rámci vzájemného vztahu spoluvlastníků obchodního podílu, nikoliv v rámci vztahu ke společnosti. V poslední části ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá otázkou možnosti uzavřít smlouvu jinak než písemně a dospívá k závěru opřenému o judikaturu, že smlouvu o založení spoluvlastnictví je možné uzavřít nejen ústně, ale např. i konkludentně. Závěr obecných soudů, podle něhož bez ohledu na smluvní vůli smlouva nevznikla z důvodů nesplnění formálních požadavků, je v zásadním rozporu s principy ústavně konformního výkladu smluv vymezených judikaturou Ústavního soudu (mj. sp. zn. I. ÚS 625/03), podle nichž se má upřednostnit výklad smlouvy nezakládající její neplatnost před výkladem vedoucím k její neplatnosti.
III.
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení a od Okresního soudu Praha - východ si pro náležité posouzení věci vyžádal příslušný spis.
8. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je především opakováním argumentů uplatněných v minulosti a polemikou vedenou v rovině podústavního práva. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Krajský soud v Praze a Okresní soud Praha - východ ve svých vyjádřeních rovněž odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že jimi nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
10. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření podrobně vyslovuje k jednotlivým argumentům stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti. Nejprve částečně zpochybňuje tvrzení stěžovatele ohledně skutkových okolností. V této souvislosti uvádí, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel poskytl společnosti jakoukoli hodnotu či plnění, na jehož základě by si mohl činit jakékoliv morální nebo právní nároky vůči vedlejšímu účastníkovi. V další části se vyjadřuje ke konkrétní argumentaci, přičemž zdůrazňuje, že stěžovatel vytýká pochybení při aplikaci podústavního práva (navíc opakovaně), avšak ústavní přesah takových údajných pochybení dostatečně nezdůvodňuje. Jedná se především o posouzení smlouvy podle obchodního zákoníku a nikoliv podle zákoníku občanského, čehož se dovolává stěžovatel. Na podporu závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, vedlejší účastník uvádí odbornou literaturu včetně právním zástupcem stěžovatele psaného komentáře. Vedlejší účastník se rovněž ztotožňuje se závěry obecných soudů ohledně přiměřenosti použití §115 obch. zák. na danou věc, jehož účelem je ochrana práv a zájmů společníků. Proto je podle jeho názoru správný závěr obecných soudů o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu absence prohlášení stěžovatele o přistoupení ke společenské smlouvě, jakož i požadavek souhlasu valné hromady s uzavřením smlouvy o založení spoluvlastnictví. Stejně tak je důvodem zakládajícím absolutní neplatnost i neurčitost projevu vůle spočívající v absenci vymezení úplatnosti. Za nepřípadnou považuje argumentaci stěžovatele týkající se společného zmocněnce. Vedlejší účastník se konečně vyjadřuje k námitce diskriminačního přístupu obecných soudů, pokud rozlišují mezi formou spoluvlastnictví obchodního podílu manžely a formou "prostého" podílového spoluvlastnictví a rovněž ji shledává bezdůvodnou, jakož i námitku možného konkludentního uzavření smlouvy o založení podílového spoluvlastnictví. Vedlejší účastník uzavírá, že ústavní stížnost je nedůvodná a k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
11. Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka řízení zdůrazňuje, že jeho ústavní stížnost není pouhou polemikou vedenou v rovině podústavního práva, nýbrž má potřebný ústavněprávní rozměr. Ten je dán především pochybením obecných soudů, které znemožnily stěžovateli činit, co není zákonem zakázáno, popřením principu smluvní volnosti (čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy), porušením práva na rovné zacházení a upřednostněním formálních požadavků na smlouvu před skutečnou vůlí smluvních stran.
IV.
12. Ústavní soud na úvod konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
13. Z výše uvedených hledisek vyšel Ústavní soud i při posuzování stávající věci. Stěžovatel, přestože se poměrně sofistikovaně snaží svoji argumentaci posunout do ústavněprávní roviny, ve skutečnosti pouze polemizuje s podústavním právem a hodnocením celého sporu provedeného obecnými soudy. Zásadní námitky se přitom týkají podřazení věci režimu obchodního zákoníku a konkrétně režimu převodu obchodního podílu ve smyslu §115 obch. zák. Obecné soudy na čele s Nejvyšším soudem se přitom touto otázkou zabývaly velmi podrobně a logicky zdůvodnily, proč se na danou věc přiměřeně použijí ustanovení týkající se převodu obchodního podílu. Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska proti těmto závěrům žádné výhrady.
14. Stěžovateli sice lze dát za pravdu v tom, že Ústavní soud ve své předchozí judikatuře považuje respekt a ochranu autonomie vůle za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Zásada ochrany společníků společnosti, na níž je převážně založena argumentace obecných soudů, je relevantním zdůvodněním nutnosti aplikace §115 obch. zák. a tedy relevantním zdůvodněním omezení autonomie vůle. Je zřejmé, že smlouvu, která se dotýká vnitřního uspořádání společnosti, tedy jejího statusu, byť by společnost měla jen jednoho společníka, ale nesplňuje náležitosti stanovené přísnější, popř. kogentní úpravou obchodního zákoníku, která je vynucena mj. právě ochranou třetích osob (tedy ostatních společníků), je třeba považovat za neplatnou.
15. Nelze rovněž souhlasit se stěžovatelovou námitkou nerovného zacházení či diskriminace. Stěžovatel zde argumentuje právní úpravou a judikaturou ve vztahu ke "spoluvlastnictví" obchodního podílu manžely. Předně je třeba připomenout, že výraz spoluvlastnictví není zcela přesný, neboť obchodní podíl ve společném jmění manželů představuje toliko majetkovou hodnotu, která je předmětem vypořádání při zániku majetkového společenství, přičemž manželovi, který není společníkem, nedává žádná práva, která by se vázala k účasti ve společnosti. Tato úprava je tedy vyvolána právě specifiky institutu manželství, resp. společného jmění, a nelze ji automaticky vztahovat i na podílové spoluvlastnictví. Obě formy vlastnictví jsou rozdílné. V tom, že obecné soudy na danou věc nevztáhly pravidla týkající se vlastnictví obchodního podílu manžely, nelze spatřovat nerovný nebo diskriminační přístup. Stěžovatel měl jiné možnosti, jak založit svoji účast ve společnosti, než prostřednictví smlouvy o založení spoluvlastnictví obchodního podílu.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu