ECLI:CZ:US:2013:2.US.2313.12.1
sp. zn. II. ÚS 2313/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Fucimana, zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem Slezská 13, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, č. j. 29 Cdo 1019/2011-328, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č. j. 14 Cmo 218/2009-261, spojené s návrhem na zrušení přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2010, č. j. 14 Cmo 218/2009-261, v řízení o přezkoumání výše vypořádání v penězích při převzetí jmění hlavním akcionářem výrokem I. nepřipustil změnu návrhu, jíž navrhovatel (stěžovatel) požadoval, aby bylo určeno, že doplatek na jednu akcii činí 2.746 Kč a aby mu bylo zaplaceno za jednu akcii 2.746 Kč; výrokem II. potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2009, č. j. 54 Cm 63/2003-202, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že vypořádání poskytnuté hlavním akcionářem při převzetí základního jmění společnosti PPF investiční holding, a. s. (dále jen "společnost"), je nižší než přiměřené a že navrhovateli náleží právo na dorovnání v penězích ve výši 3.486 Kč na jednu akcii a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Zásadní otázka řešená obecnými soudy byla, zda právo akcionáře žádat podle §220p odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), soud o přezkoumání výše vypořádání v penězích lze uplatnit toliko žalobou na plnění, či zda lze podat i žalobu na určení. Obecné soudy dospěly k závěru podloženému judikaturou Nejvyššího (srov. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1332/05 a sp. zn. 29 Odo 442/2006) i Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1295/07 a sp. zn. III. ÚS 656/08), že právo akcionáře lze uplatnit jedině žalobou na plnění. Odvolací soud konstatoval, že z §220p odst. 4 obch. zák. nevyplývá právo menšinových akcionářů podat žalobu na určení, že výše vypořádání v penězích je nižší než přiměřená a že navrhovateli náleží právo na dorovnání v penězích. Pokud však již navrhovatel žalobu na určení podá, jedná se o žalobu podle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kde je třeba prokazovat naléhavý právní zájem na určení, který však odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně v dané věci neshledal. Požadovaného výsledku, včetně závaznosti rozhodnutí pro ostatní akcionáře, lze podle odvolacího soudu dosáhnout žalobou na plnění podle §80 písm. b) o. s. ř., která má hmotněprávní základ v §220k obch. zák.
3. Následné dovolání navrhovatele, pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, č. j. 29 Cdo 1019/2011-328, odmítnuto jako nepřípustné, když Nejvyšší soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Ve zbytku, tj. pokud směřovalo proti výroku, že se změna návrhu nepřipouští a proti výroku o nákladech řízení, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné bez dalšího, neboť z žádného ustanovení nebylo možno přípustnost dovodit. Navrhovatel v dovolání napadl závěr odvolacího soudu, že §220p odst. 4 obch. zák. nezakládá právo menšinových akcionářů podat žalobu o určení přiměřené výše vypořádání, přičemž argumentoval závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4712/2007, při výkladu §183k obch. zák., kterými měl být podle dovolatele překonán dosavadní závěr Nejvyššího soudu k §220p odst. 4 obch. zák. vyjádřený v usnesení ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005. K této námitce Nejvyšší soud v projednávaném případě uvedl, že již v minulosti (viz usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010) vyslovil názor, že důvody, pro které výše uvedeným rozhodnutím připustil určovací žalobu podanou podle §183k odst. 1 obch. zák., nejsou dány v případě práva na zaplacení (doplacení) protiplnění v přiměřené výši podle §220p odst. 4 obch. zák. Nejvyšší soud ani v daném případě neshledal, že by úprava zániku tohoto práva vyžadovala takový výklad, jež by akcionáři umožnil kromě žaloby na plnění podat též určovací žalobu. Dovolací soud neshledal ani v dalších námitkách navrhovatele otázku zásadního právního významu. Jednalo se o procesní vady spočívající v "nespojení řízení" a v nepřipuštění změny návrhu. Dovolací soud zde uvedl, že nepřipuštění změny návrhu v části, kterou navrhovatel žádal o určení výše doplatku na jednu akcii ve výši 2.746 Kč, nemělo s ohledem na věcně správný názor odvolacího soudu o nepřípustnosti určovacího návrhu za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Změna návrhu v části, kterou navrhovatel žádal o zaplacení 2.746 Kč za jednu akcii, pak byla nepřípustným uplatněním nového nároku v odvolacím řízení ve smyslu §216 odst. 2 o. s. ř.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, jimiž mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a do práva na ochranu vlastnictví. Úvodem ústavní stížnosti zdůrazňuje, že se jedná oproti dřívějším ústavním stížnostem o odlišný případ zejména s ohledem na novou judikaturu jak Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 29 Cdo 534/2011), tak i Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3250/09). Nejprve rekapituluje skutkový stav a dosavadní průběh řízení a poukazuje na relevantní právní úpravu a soudní judikaturu. Podstatou stěžovatelovy argumentace je v podstatě skutečnost, že soudy nutí stěžovatele (obecně kteréhokoliv menšinového akcionáře) podat žalobu na plnění ve vztahu k celé částce, jejíž dorovnání požaduje a jakékoliv jiné typy žalob (žalobu na určení nebo žalobu na dorovnání na jednu akcii) odmítají projednat. V tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Tento postoj obecných soudů má pro stěžovatele negativní důsledky zejména v oblasti poplatkové povinnosti a celkových nákladů řízení. Vyslovuje přesvědčení, že nelze nutit menšinové akcionáře, aby žalovali nákladově náročnou žalobou na plnění vztahující se ke všem jejich akciím a současně při žalobě na určení odkazovat na nedostatek naléhavého právního zájmu. Obsáhle rozebírá, proč by v daném typu sporů neměla být vypočítávána výše soudního poplatku a potažmo i nákladů řízení z celé částky, tj. ze žaloby na plnění za dorovnání na všechny akcie, ale toliko ze žaloby na jednu akcii, případně ze žaloby na určení výše dorovnání. Rovněž argumentuje účelem žaloby na určení, která má mít účinky nejen ve vztahu k osobě žalobce, nýbrž i ve vztahu k ostatním menšinovým akcionářům (erga omnes). Hlavní problém spatřuje v nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí, která souvisí s tím, že neexistuje jednotná metodika pro stanovení ocenění akcií. V této souvislosti poukazuje i na nerovné postavení menšinových akcionářům a hlavního akcionáře ve vztahu k informacím ohledně společnosti, které menšinovým akcionářům neumožňuje získat přesný přehled o společnosti. Stěžovatel zpochybňuje celou konstrukci stanovení výše soudního poplatku v tomto typu přezkumných řízení a navrhuje zrušení přílohy k zákonu o soudních poplatcích. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 534/2011, které má nastolovat zcela nový pohled na výklad otázky ohledně typu žaloby dle §220p odst. 4 obch. zák. Z citovaného rozhodnutí nepřímo dovozuje, že žaloba na určení je v zásadě jedinou možnou žalobou, neboť žaloba na plnění nezajišťuje účinky erga omnes, tedy aby bylo předcházeno žalobám jiných menšinových akcionářů. Na podporu svého tvrzení dále zmiňuje usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/09, z něhož se podává možnost podat žalobu na plnění toliko k jedné akcii. V této souvislosti ovšem poukazuje na to, že zde hrozí riziko, že hlavní akcionář částku vypořádání vztahující se k jedné akcii v průběhu řízení uhradí, čímž řízení ukončí, aniž by soudem bylo rozhodnuto o výši vypořádání. O tom, že by se v daném typu sporů měly podávat žaloby na určení, vypovídá i stanovisko vlády České republiky ve věci Kohlhofer, Minarik proti České republice v řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Stěžovatel konečně argumentuje nerovným přístupem ve vztahu k žalobám podle §220p obch. zák. a typově podobným žalobám na vytěsnění menšinových akcionářů podávaným podle §183i - 183n obch. zák., u nichž byla žaloba na určení akceptována.
III.
5. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
6. Ústavní soud námitky stěžovatele vůči postupu a rozhodnutím obecných soudů nesdílí. Úvodem je třeba zdůraznit, že Ústavní soud obdobnou problematiku v minulosti již opakovaně posuzoval. V usneseních sp. zn. I. ÚS 3816/11, sp. zn. III. ÚS 1295/07, sp. zn. III. ÚS 656/08 či sp. zn. IV. ÚS 3250/09, dal najevo, že ústavní stížností otevřený spor o právní posouzení věci se odbývá výlučně v mezích podústavního práva a jeho výkladu a nedosahuje ústavně právní roviny. Na tomto závěru setrvává i ve stávající věci a opakuje, že otázku povahy žaloby, jejímž prostřednictvím se menšinový akcionář může domáhat práva na přezkoumání výše vypořádání v penězích při zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře, soudní praxe již vyřešila. Jedná se především o stěžovatelem již zmiňované usnesení ze dne 7. března 2007 sp. zn. 29 Odo 1332/2005, v němž Nejvyšší soud potvrdil jako správný závěr odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze), podle kterého mohou menšinoví akcionáři v případě, že vypořádání poskytnuté jim hlavním akcionářem nepovažují za přiměřené, uplatnit právo na dorovnání v penězích ve smyslu §220p odst. 4 a §220k obch. zák. pouze formou žaloby na plnění podle §80 písm. b) o. s. ř., směřující k definitivnímu řešení sporné záležitosti. Nejvyšší soud rovněž odmítl interpretaci, podle které §220p odst. 4 obch. zák. zakládá pro menšinové akcionáře dva druhy práv. Shodně bylo judikováno i ve věci ukončené usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 442/2006. Právní závěry Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze prezentované shora byly podrobeny ústavnímu přezkumu, ve kterém obstály. Ústavní soud v usnesení ze dne 20. března 2008 sp. zn. III. ÚS 1295/07 konstatoval, že se stěžovatelům dostalo korektního procesu, ve kterém se obecné soudy jejich argumentací v úplnosti a adekvátně vypořádaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Uvedl dále, že spor o žalobu na plnění [§80 písm. b) o. s. ř.] nebo o určení [§80písm. c) o. s. ř.] nedosahuje ústavně právní roviny, jestliže i první žaloba představuje adekvátní (uspokojivý) instrument ochrany subjektivního práva, nicméně dodal, že právní názory uplatněné v dané věci obecnými soudy nemá za prima facie nesprávné ani z pohledu podústavního práva.
7. K úvahám o tom, jakou žalobu k ochraně práva užít, se již od počátku konkurence těchto žalob traktuje zhruba toto: určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez požadovaného určení stalo jeho právní postavení nejistým. Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Vztaženo na stěžovatelův případ ale taková situace ve vztahu k žalobě na přezkoumání výše vypořádání v penězích při zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře nenastává. Znění §220k odst. 5 obch. zák. potvrzuje, že soud v řízení zahájeném podle tohoto ustanovení neurčuje v obecné rovině, jaké vypořádání je přiměřené, nýbrž shledá-li k návrhu žalobce, že stanovené vypořádání není přiměřené, přizná žalobci právo na jinou výši vypořádání, resp. zaváže žalovaného k zaplacení dorovnání. Takový výrok může soud vynést jedině k žalobě na plnění ve smyslu §80 písm. b) o. s. ř.
8. Dalším argumentem stěžovatele byla podobnost vykonání práva výkupu účastnických cenných papírů podle §183i a násl. obch. zák. na přeměnu akciové společnosti v podobě převodu obchodního jmění na hlavního akcionáře. Ačkoliv oba postupy vykazují mnoho shodných znaků, důvodem pro závěr o přípustnosti určovací žaloby podané podle §183k odst. 1 obch. zák. je speciální úprava zániku práva akcionáře na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, které zanikne dříve, než navrhovateli vznikne právo na výplatu protiplnění. Akcionář by se tak na základě §183k odst. 1 obch. zák. musel (pod hrozbou zániku práva) na soud obracet návrhem na přiznání přiměřeného protiplnění před jeho splatností. Důsledkem uvedeného stavu může nepochybně být, že bude-li se akcionář návrhem podle §183k odst. 1 obch. zák. domáhat, aby soud rozhodl, že je mu hlavní akcionář povinen zaplatit nad rámec výše protiplnění uvedené v usnesení valné hromady podle §183i odst. 3 obch. zák. částku, jejíž výši uvede v návrhu, soud návrh zamítne dříve, než právo navrhovatele dospěje, s odůvodněním, že se akcionář domáhá plnění, které se dosud nestalo splatným, tj. proto, že návrh byl podán předčasně. Neumožnit podání určovací žaloby by akcionáře zbavilo práva domáhat se návrhem podle §183k odst. 1 obch. zák. určení, jaká je výše přiměřeného protiplnění poskytnutého akcionářům podle §183m odst. 1 obch. zák., avšak v případě práva na zaplacení (doplacení) protiplnění v přiměřené výši podle §220p odst. 4 obch. zák. Ústavní soud neshledává, že by úprava zániku tohoto práva vyžadovala takový výklad, jež by akcionáři umožnil kromě žaloby na plnění podat též oprávněně určovací žalobu.
9. Od výše uvedených tezí nemá Ústavní soud důvod odchylovat se i ve stávající věci. I přes stěžovatelem tvrzenou změnu judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu k dané problematice zůstává i nadále základem, že v případě vypořádání při převzetí jmění společnosti hlavním akcionářem je třeba podat žalobu na plnění. V dané věci stěžovatel ovšem žalobu na plnění vůbec nepodal, resp. v části, v níž se po žalovaném domáhal peněžitého plnění, bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, takže ohledně peněžitého nároku nedospěla řízení k meritornímu rozhodnutí. Stěžovatel podal toliko žalobu na určení, že výše vypořádání není přiměřená a že mu náleží právo na dorovnání, která však byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Za takové procesní situace se stěžovatel nyní nemůže důvodně dovolávat výkladu vycházejícího z jím uváděných rozhodnutí, z nichž by se podání žaloby na plnění vztahující se k jedné akcii mohlo eventuálně dovozovat.
10. Ve vztahu ke stěžovatelovu návrhu na zrušení přílohy k zákonu o soudních poplatcích Ústavní soud vychází z akcesority návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu ve vztahu k ústavní stížnosti [srov. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Z toho důvodu platí, že je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení přílohy byl pak odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu