ECLI:CZ:US:2013:2.US.2780.13.1
sp. zn. II. ÚS 2780/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Aleny Vlčkové, zastoupena Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 71Co 8/2013-88 ze dne 31. května 2013, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) Státního pozemkového úřadu, 2) Krajského úřadu Zlínského kraje, 3) Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, 4) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 5) Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. září 2013 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 21. listopadu 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo k jejímu odvolání potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 9 C 3/2012-75 ze dne 12. prosince 2012, kterým jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Spatřuje v něm porušení svých práv, garantovaných zejména čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že dne 9. ledna 2012 podala správní žalobu dle části páté Občanského soudního řádu a současně požádala o osvobození od soudních poplatků (v dané věci činí soudní poplatek 3000 Kč), a o ustanovení zástupce ex offo z řad advokátů. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 2012, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 27. srpna 2012, jí nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. Dne 2. listopadu 2012 opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků s tím, že je nemajetná a pobírá starobní důchod, který v exekučně nepostižené části činí 6519 Kč. Platí měsíční nájem 5000 Kč a s tím související platby ve výši 5592 Kč. Má diabetes 2. stupně, hypertenzi a pokročilou artrózu, což se neobejde mez medikace.
3. V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že je prokazatelně nemajetná a splňuje tedy zákonné podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Její příjmy jí sotva postačují na úhradu plateb spojených s bydlením. Napadeným rozhodnutím jí tedy bylo znemožněno domoci se svého práva u soudu. Rovněž tím bylo porušeno její právo na právní pomoc, protože není sama schopna se účinně a efektivně domáhat svého práva u soudu. Obecné soudy přitom neprovedly dostatečné dokazování a nedostatečně se vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vycházely z jí vyplněného formuláře prohlášení o poměrech, avšak neprověřily dostatečně všechny tvrzené skutečnosti a izolovaně odkázaly na skutečnost, že přenechala hospodaření na svém pozemku svému synovi. Je podle ní lidsky, právně a morálně nepřijatelné, aby za darování nemovitosti požadovala protiplnění ve formě peněz od svého syna. Nemohla taktéž tušit, "že obdarovaný jí případně v budoucnu neposkytne například finanční výpomoc."
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejích výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování lze takto vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jejich základem není vlastní posouzení majetnosti či nemajetnosti stěžovatelky, jako podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Jejich základem je "jen" posouzení, zda na straně stěžovatelky došlo ke změně od doby, kdy bylo naposledy rozhodováno o návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků. Obecné soudy proto návrh stěžovatelky odmítly z ryze procesních důvodů, protože k žádné změně od posledního rozhodování nedošlo a ani stěžovatelka sama v ústavní stížnosti vůbec neargumentuje proti tomuto závěru. Tento závěr je přitom evidentně založen na bezpečně zjištěných skutečnostech, odpovídá zákonu i ustálené rozhodovací činnosti a jako takový je nepochybně ústavně souladný.
7. Vlastní hodnocení majetkových poměrů stěžovatelky ve vztahu k nároku stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a na právní pomoc ustanoveného advokáta byla tedy druhořadá. Tomu odpovídá, že se obecné soudy víceméně odvolaly na rozhodnutí o dřívějším návrhu stěžovatelky. S ohledem na to by tedy námitky stěžovatelky proti těmto závěrům byly procesně přijatelné toliko tehdy, kdyby jimi stěžovatelka řádně a včas brojila proti oněm rozhodnutím o dřívějším návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení advokáta. V dané procesní situaci ovšem stěžovatelka ohledně těchto námitek nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu