ECLI:CZ:US:2013:2.US.3384.13.1
sp. zn. II. ÚS 3384/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Jana Vacka, zastoupeného Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1997/2011-82 ze dne 10. 10. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 160/2010-49 ze dne 23. 6. 2010 a usnesením Městského soudu v Brně č. j. 36 C 57/2007-45 ze dne 7. 4. 2010 a č. j. 36 C 57/2007-43 ze dne 20. 8. 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením ze dne 7. 4. 2010 Městský soud v Brně odmítl návrh stěžovatele pro neodstranění vad podání ve lhůtě určené mu v záhlaví citovaným usnesením ze dne 20. 8. 2007. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně výše uvedeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení o uložení povinnosti "zaslat žalobci řádné usnesení či rozhodnutí, týkající se trestních oznámení zaslaných žalobcem na kpt. Ing. Jana Bureše z OHK Brno, Kounicova 24" dle §220 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zastavil a ve zbývající části je dle §219 jako věcně správné potvrdil, když odvolací námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu zamítl, ve vztahu k potvrzujícímu výroku je jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že "soudy v České republice soudily, aniž by stěžovatele přizvaly na jednání soudu, především na jednání soudu první instance, aby se stěžovatel mohl na jednání řádně vedeného soudu první instance v ČR vyjádřit k podstatě věci, pro kterou žalobu u tohoto soudu podal, vznést v dané věci námitky, argumenty a návrhy". V této souvislosti zpochybnil doručení výzvy k opravě, resp. doplnění podání. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy mu nevyhověly přesto, že o opakovaně jím podávaných trestních oznámeních na kpt. Bureše z OHK Brno rozhodoval v danou dobu v současnosti trestně stíhaný vedoucí oddělení Inspekce ministra vnitra ČR plk. Setvák, na kterého "jsem marně podával trestní oznámení již v roce 2006 ministrovi vnitra ČR, pro zakrývání trestné činnosti policistů z OHK Brno". Dodal, že náhrady škody se domáhal v ČR opakovaně, a to i soudní cestou, "kde i Ústavní soud ČR ústavní stížnosti v dané věci opakovaně odmítnul, a není nejmenších pochyb o tom, že Ústavní soud ČR rozhodne v dané věci na základě ústavních zvyklostí a odmítne i nově sepsanou a podanou ústavní stížnost Janem Vackem". Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Pokud jde o napadené usnesení soudu prvého stupně ze dne 20. 8. 2007, nutno konstatovat, že se jedná o usnesení procesní povahy, jímž se řízení ve věci nekončí, totiž o usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění své žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř., proti němuž není, jak výslovně stanoví ustanovení §202 odst. 1 písm. b) o. s. ř., odvolání přípustné. Smyslem tohoto usnesení je účinná ochrana navrhovatele před újmou na jeho procesních právech, ke které by jinak došlo odmítnutím vadného návrhu, a proto ústavní stížností nemůže být jako takové izolovaně napadeno. Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ve věci vedené u něj pod sp. zn. III. ÚS 483/04 a dalších, teprve rozhodnutí, jímž by byla žaloba ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta, je možno považovat za rozhodnutí, které by mohlo zasáhnout do základních práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný a právě v takto vyvolaném odvolacím řízení odvolací soud zkoumá, zda předmětné podání lze skutečně hodnotit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité, a zda tedy postup soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř. byl či nebyl namístě.
Posuzovat z uvedeného pohledu výzvu nalézacího soudu, jakož i otázku, zda vůbec měla být vydána, zda a jak byla doručena, přísluší v prvé řadě obecnému soudu, a to v odvolacím řízení k odvolání podanému proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř., jak stěžovatel v nyní projednávané věci i učinil. Jak ovšem plyne z usnesení odvolacího soudu, stěžovatel s postupem městského soudu v tomto směru nepolemizoval, a odvolací soud tak nedostal prostor k tomu, aby námitky stran údajně vadného doručení výzvy, které stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti, v odvolacím řízení projednal. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel žádné právně relevantní námitky nezformuloval a závěr odvolacího soudu o tom, že s procesním postupem městského soudu v odvolacím řízení nepolemizoval, stěžovatel ani nijak nezpochybnil. Ústavní soud proto rozumně nemohl dospět k závěru o protiústavnosti napadených soudních rozhodnutích.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 36 C 57/2007-43 ze dne 20. 8. 2007 odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, ve zbývající části dle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. prosince 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu