ECLI:CZ:US:2013:2.US.445.13.1
sp. zn. II. ÚS 445/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, právně zastoupené JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti příkazu k prohlídce jiných prostor nebo pozemků, vydaného soudkyní Obvodního soud pro Prahu 5 dne 5. 12. 2012 pod spisovou značkou 37 Nt 701/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 1. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, přičemž namítala porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 12 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Policií ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Odborem daní, výnosů a praní peněz, Praha, pod CTS: OKFK-298/TČ-2011-251203 (dále také jen "policejní orgán") je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinů legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3, písm. a), písm. d) zákona číslo 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4, písm. b), odst. 5, písm. a) tr. zákoníku a trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 3 zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon (dále také jen "tr. zákon"), účinného do 31. 12.2009. Trestné činnosti se měly dopustit, stručně řečeno, osoby jednající za společnost Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost (dále jen "Dopravní podnik") a ŠACHTA & PARTNERS, v.o.s., nyní MSB Legal, v.o.s. (advokátní kancelář) a další osoby jednající za obchodní partnery společnosti tím, že v letech 2007 až 2011 docházelo ve společnosti Dopravní podnik k organizované hospodářské trestné činnosti, kdy vzájemně personálně či obchodně propojené společnosti dodávaly společnosti Dopravní podnik předražené či fiktivní služby, za které tento subjekt poskytoval finanční plnění. Z uvedených zjištění je dáno podezření, že tato činnost byla realizována s vědomím osob z orgánů společnosti Dopravní podnik odpovědných za obchodní vedení společnosti.
Dne 5. 12. 2012 vydala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 pod spisovou značkou 37 Nt 701/2012 podle §83a odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v ustanovení §82 odst. 1, odst. 2 tr. řádu, příkaz k prohlídce jiných prostor nebo pozemků užívaných společností Dopravní podnik na adrese Sokolovská 217/42, Praha 9 s tím, že prohlídka bude provedena pracovníky Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, v období od 5. 12. 2012 do 12. 12. 2012 včetně. Z odůvodnění příkazu vyplývá, že byl vydán na základě návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 8 VZN 1511/2011, pro podezření ze spáchání již shora uvedených trestných činů.
Poškozená společnost Dopravní podnik byla vyzvána dne 2. 10. 2012 postupem podle §8 odst. 1 tr. řádu k podání zprávy ohledně podezřelých prověřovaných obchodních případů včetně předložení relevantních listinných materiálů, přičemž společnost výzvě nevyhověla. Dne 23. 10. 2012 byla společnost vyzvána podle §78 odst. 1 tr. řádu prostřednictvím pověřené generální ředitelky Bc. Magdaleny Čéškové k vydání materiálů již vyžádaných postupem podle 8 odst. 1 tr. řádu, avšak ve stanovené lhůtě adekvátně nereagovala. Usnesením policejního orgánu ze dne 30. 11. 2012 byla společnosti uložena pořádková pokuta ve výši 40.000,- Kč. Z tohoto postupu poškozené společnosti je usuzováno na shora uvedená podezření, neboť v době, kdy probíhaly výzvy policejního orgánu, byla u poškozené společnosti předsedkyní představenstva a pověřenou generální ředitelkou podezřelá Bc. Magdalena Čéšková. Orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že nemají žádných jiných právních prostředků, kterými by dosáhly vydání vyžádaných materiálů.
Na základě zjištění učiněných v rámci prověřování bylo dáno důvodné podezření, že se v prostorách užívaných společností Dopravní podnik na uvedené adrese nacházejí věci, které mohou dokumentovat prověřovanou trestnou činnost, zejména vnitřní předpisy, jednání představenstva a další. Státní zástupce dospěl k závěru, že ohledně listinných důkazů, které mohou dokumentovat pro společnost nevýhodné obchodní vztahy a další podrobnosti ohledně způsobu páchání shora popsané trestné činnosti a je dáno nebezpečí, že by mohly být po případném postupu podle §160 odst. 1 tr. řádu nedosažitelné. K tomuto závěru státní zástupce dospěl také s přihlédnutím k novým skutečnostem, uvedeným v anonymním trestním oznámení ze dne 26. 11. 2012, podaném vysvětlení Jána Ilavského ze dne 4. 12. 2012 a s ohledem na opakované nevyhovění výzvám ze strany společnosti Dopravní podnik.
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 shledala, že návrh je důvodný. Protože z dosavadních poznatků vyplývá důvodné podezření, že se v uvedené budově nacházejí věci důležité pro trestní řízení, a to zejména písemnosti specifikované v návrhu státního zástupce, bylo návrhu vyhověno. Jedná se o úkon neodkladný a neopakovatelný, neboť provedení prohlídky nesnese odkladu na dobu, až bude zahájeno trestní stíhání, jelikož věci, které mají být při prohlídce nalezeny, by mohly být odstraněny podezřelými osobami a hrozila by tak ztráta důležitých důkazů.
V rámci prohlídky jiných prostor dne 5. 12. 2012 policejní orgán vyzval podle §78 odst. 1 tr. řádu Milana Křístka, generálního ředitele společnosti Dopravní podnik, k vydání listin, o které policejní orgány v minulosti požádaly, přičemž veškeré listiny, které měla společnost dispozici, byly dobrovolně vydány. Generální ředitel sdělil, že v řadě případů bylo dohledání časově náročné s ohledem na počet listin a jejich archivaci. Ze zpráv vedoucích jednotlivých úseků, kde se tyto doklady nachází nebo měly nacházet, obdržel informaci, že dosud nebyly dohledány z důvodů výše uvedených veškeré doklady.
Stěžovatelka v široce koncipované ústavní stížnosti zejména namítá, že důvody, pro které byl podán návrh pro vydání příkazu, spočívají v nepravdivém tvrzení, že společnost Dopravní podnik ve stanovené lhůtě na výzvy policejního orgánu k vydání věci adekvátně nereagovala. Společnost po celou dobu vedení trestního řízení pravidelně komunikovala prostřednictvím k tomu pověřených osob s policejním orgánem a informovala ho o stavu a průběhu vyřízení výzvy, což je zřejmé například z řady uskutečněných telefonických hovorů mezi zaměstnanci společnosti a policejním orgánem, které jsou dokumentovány výpisem z hovorů i případným svědectvím některých zaměstnanců.
Za zásadní procesní pochybení příkazu považuje stěžovatelka konstatování jak neodkladnosti, tak neopakovatelnosti tohoto úkonu při absenci odůvodnění uváděné neodkladnosti a neopakovatelnosti. Tuto vadu náležitým způsobem nezhojil ani policejní orgán, neboť rovněž bez uvedení konkrétních skutečností formálně konstatuje, že "je dáno nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty důkazů, které se v místě prohlídky mohou nacházet, a z hlediska účelu trestního řízení provedení prohlídky nesnese odkladu na dobu, až bude zahájeno trestní stíhání; zejména hrozí riziko ztráty důkazního materiálu převezením účetní dokumentace nebo listinných materiálů svědčících o páchané trestné činnosti, účetních dokladů - přijatých faktur, poznámek atp. na neustanovené místo, kde by mohlo dojít ke zničení listinných a jiných důkazních materiálů". Z jeho popisu nijak nevyplývá, na základě jakých zjištění policejní orgán usuzuje na podezření, že by stěžovatelka prostřednictvím svých zástupců či jiných osob nakládala s věcmi, které jsou podle policejního orgánu důležité pro trestní řízení, způsobem znemožňujícím řádné objasnění věci, pro kterou je vedeno trestní řízení. To vše za situace, kdy vlastně není zřejmé, jaké konkrétní věci mají být prohlídkou nalezeny a kdo je v této trestní věci podezřelým.
Podle přesvědčení stěžovatelky soudkyně nereflektovala v potřebné míře zásadu zdrženlivosti (přiměřenosti) zakotvenou v ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu, která spočívá v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který co nejméně zasahuje do základních lidských práv a svobod.
Stěžovatelka je přesvědčena, že návrh na vydání příkazu učinil dne 4. 12. 2012 JUDr. Adam Borgula, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který je podle §30 odst. 1 tr. řádu podjatý a tedy vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci. Jeho podjatost spatřuje stěžovatelka v tom, že byl členem správní rady Transparency International - Česká republika, o.p.s., nejméně v době od 7. 12. 2010 do 26. 10. 2011. Dle stěžovatelky státní zástupce rozhodně při výkonu své funkce nepostupoval, resp. nepostupuje v trestní věci nestranně. Tento závěr je opřen i o jeho propojenost s Mgr. Václavem Láskou, který je zpracovatelem trestního oznámení v této trestní věci a zároveň mu byla udělena společností Dopravní podnik plná moc coby zmocněnci poškozeného.
Stěžovatelka se rovněž domnívá, že příkaz byl vydán místně nepříslušným soudem a odkazuje na příslušná ustanovení tr. řádu. Vzhledem k tomu, že ustanovení §26 tr. řádu je lex specialis k ustanovením o věcné i místní příslušnosti, bude příslušnost určena podle obvodu, v němž je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Vyvstává otázka, který soud je příslušný, když se jedná o státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Obecně je dovozováno, že příslušným je soud, v jehož obvodu má dozorové státní zastupitelství, tj. státní zastupitelství činné v přípravném řízení trestním, sídlo, což je v případě Vrchního státního zastupitelství v Praze Obvodní soud pro Prahu 4. Stěžovatelce je známo, že praxe připouští u vyšších stupňů státního zastupitelství podání návrhu u kteréhokoliv okresního (obvodního) soudu v obvodu jeho působnosti, avšak tento postup nemůže být založen na libovůli státního zástupce, navíc bez řádného a přezkoumatelného postupu. Výběr okresního (obvodního) soudu státním zástupcem, k němuž bude podán první návrh, a tím bude podle zásad ustanovení §26 odst. 2 tr. řádu založena jeho příslušnost pro celé přípravné řízení, má své zásady vycházející z obecných podmínek pro určení místní příslušnosti.
V projednávané věci však není zřejmé, z čeho dovodila soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 svoji místní příslušnost k vydání příkazu, neboť je pouze konstatováno, že k tomuto soudu podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze návrh na nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.
Ústavní soud se otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 (in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 123-124) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec" (viz nález sp. zn. II. ÚS 326/06). Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti" (III. ÚS 287/96).
Podle §82 tr. řádu lze domovní prohlídku a prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků vykonat, je-li důvodné podezření, že se zde nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Za věci důležité pro trestní řízení se považují zejména předměty, které mohou být věcnými důkazy (§112 odst. 1 tr. řádu), a listiny, které mohou být listinnými důkazy (§112 odst. 2 tr. řádu).
Pokud jde o náležitosti odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků (stejně jako domovních prohlídek), Ústavní soud připomíná poměrnou stručnost ust. §83 a násl. tr. řádu. Trestní řád stanoví pro tyto úkony písemnou formu, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkazy musejí být odůvodněny, žádné požadavky nestanoví. Tyto požadavky však lze dovodit z povahy věci i ze základních zásad trestního řízení. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu, jímž se prohlídka nařizuje, nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné. Zároveň však, zejména dochází-li k prohlídkám v počátcích prověřování trestní věci za hrozícího prodlení jako k neopakovatelným a neodkladným úkonům, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky. Příkazy ve smyslu §83 a násl. tr. řádu jsou především nástrojem kontroly nezávislých soudů, jako garanta zákonnosti v přípravném řízení, nad postupem policie v případech, kdy úkony policie citelně zasahují do základních práv osob.
V projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadený příkaz soudu k prohlídce jiných prostor a pozemků je odůvodněn dostatečně, jsou v něm uvedeny trestné činy, pro něž se trestní řízení vede a objekt, jež má být prohlídce podroben, je uveden s přesnou adresou, přičemž obecný soud uvádí i vlastnické vztahy k prohledávané nemovitosti. Ve výroku příkazu k domovní prohlídce je uvedeno, který orgán prohlídku provede, je zde uvedeno důvodné podezření, že se v příslušném objektu nebo v prostorách k němu náležejících nacházejí věci k trestné činnosti sloužící či z trestné činnosti pocházející. V odůvodnění obecný soud podává srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována a specifikuje kategorie věcí důležitých pro trestní řízení, o nichž je důvodné podezření, že se v daném bytě nacházejí. Příkaz obsahuje i řádné poučení (§78 odst. 1 tr. řádu, §79 odst. 1 tr. řádu a §85a tr. řádu).
Pakliže stěžovatelka namítá, že soud v odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nevystihl adekvátně obsah ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, nutno konstatovat, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná", "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; v posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně vyplývají, a to přímo z dotčeného příkazu.
Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v jiných prostorách ... je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 2 tr. řádu, respektive úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše naznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, přičemž jeho možnosti jsou pak v režimu tzv. uvážení (diskrece) specificky zúženy. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod zpochybňovat závěry orgánů činných v trestním řízení, že podmínky pro provedení prohlídky jako úkonu neodkladného podle §160 odst. 4 tr. zákona byly objektivně dány a skutečnost, že tato neodkladnost byla výslovně uvedena jak v příkazu (v němž alespoň v minimální míře lze neodkladnost úkonu dovodit), tak i v protokolu o provedení prohlídky, nesvědčí o porušení stěžovatelkou namítaného práva. Neodkladnost úkonu je potvrzena rovněž skutečností, že prohlídka byla realizována v den vydání napadeného příkazu, tedy ještě dne 5. 12. 2013. Sama formulace v napadeném příkazu, že se jedná o "neodkladný a neopakovatelný úkon", není z hlediska jeho zákonnosti relevantní, neboť jeho neodkladnost je odůvodněna a již z toho důvodu je postup soudkyně při jeho vydání opodstatněný.
Ústavní soud nemohl přisvědčit v současné fázi řízení ani námitce stěžovatelky, týkající se údajné podjatosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství, neboť to není Ústavní soud, který by měl v rámci řízení o ústavní stížnosti posuzovat případnou podjatost rozhodujících orgánů za situace, kdy dosud nebyly využity procesní postupy dle trestního řádu, konkrétně dle jeho §31.
K námitce absence zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) k vydání napadeného příkazu předně odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, v níž k dané otázce již zaujal stanovisko. Konstatoval, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost; ke změně místní příslušnosti soudu v daném stadiu trestního řízení dochází pouze na základě změny místní příslušnosti státního zastupitelství: "v otázce zákonného soudu či soudce ... je zapotřebí poukázat na úplné znění §26 odst. 2 trestního řádu, které uvádí, že "soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu'." (nález sp. zn. III. ÚS 240/97). Na uvedeném stanovisku setrval Ústavní soud i v řadě svých dalších rozhodnutí.
Smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by mohla zmařit dosažení účelů trestního řízení. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze přitom z mezí ustanovení §26 odst. 1 tr. řádu, pokud podal příslušný návrh u Obvodního soudu pro Prahu 5, nevykročil.
V ustanovení §26 je určena příslušnost soudu pro provádění úkonů v přípravném řízení, a to tak, že je příslušný soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Pokud návrh podává vyšší státní zastupitelství, v daném případě Vrchní státní zastupitelství v Praze, praxe i teorie připouští podání návrhu u kteréhokoli okresního soudu (resp. obvodního) v obvodu jeho působnosti, nikoli tedy pouze u obvodního soudu, v jehož obvodu má své sídlo. V dané věci je třeba bát v úvahu i ten fakt, že úkon, proti němuž směřuje nyní projednávaná ústavní stížnost, není v příslušném trestním řízení úkonem prvním (např. předcházel příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků u spol. Cross Point, s. r. o., ze dne 17. 8. 2012, příkaz k prohlídce v sídle stěžovatelky ze dne 17. 8. 2012). Vzhledem k tomu, že o těchto úkonech rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 5, je zřejmé, že v dané věci, s ohledem na ust. §26 odst. 2 tr. řádu, ani nebylo možno příslušný návrh podat u jiného obvodního soudu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného příkazu dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak ani nevybočuje z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení takové intenzity, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu