ECLI:CZ:US:2013:2.US.4601.12.1
sp. zn. II. ÚS 4601/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Bělohlávka, zastoupeného Mgr. Veronikou Rajdlovou, advokátkou, se sídlem Kolínská 13, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. října 2012, č. j. 22 C 155/2012-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že v řízení bylo porušeno jeho právo vyplývající z čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [(dále jen "Úmluva"); (zákaz nucených nebo povinných prací)], dále právo vyplývající z čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. čl. 13 Úmluvy (právo na náhradu škody, resp. právo na účinné právní prostředky nápravy v případě škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo úředními osobami), jakož i právo podle čl. 14 Úmluvy (zákaz diskriminace).
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. října 2012, č. j. 22 C 155/2012-44, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí) zaplacení částky ve výši 5.000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v tom, že se musel jako uchazeč o zaměstnání opakovaně dostavovat na kontaktní místo veřejné správy (Českou poštu - Czech Point), což bylo pro žalobce ponižující a zdlouhavé. Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu. Podle názoru soudu naopak žalovaná při uložení pokynů k dostavování se na kontaktní místa postupovala v souladu s §7a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), podle kterého může úřad práce činit úkony podle tohoto zákona prostřednictvím pověřeného kontaktního místa veřejné správy, což vylučuje nesprávný úřední postup. Z tohoto důvodu se soud již dále nezabýval splněním dalších předpokladů podmiňujících odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Zdůrazňuje, že svou žalobou brojil jak proti samotnému přenesení činnosti z úřadu práce na poštu (kontaktní místo), tak i proti způsobu plnění činnosti tímto kontaktním místem, které v případě stěžovatele mělo probíhat nedůstojně, šikanózně, diskriminačně a difamačně. Popisuje okolnosti návštěv na kontaktním místě a z nich dovozuje účelově ponižující a diskriminační jednání úřadu práce. Uvádí, že mu ani při jedné z 15 návštěv nebylo nabídnuto žádné volné pracovní místo, ale vždy se jednalo pouze o formální kontrolu času, kdy se dostavil a určení času, kdy se má dostavit příště. V tomto spatřuje nesprávný úřední postup. Soudu pak vytýká, že postupoval nesprávně, pokud všechny argumenty stěžovatele přešel a rozsudek odůvodnil pouze tím, že úřad práce postupoval dle zákona.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud předesílá, čehož si je stěžovatel sám dobře vědom, že podle jeho dosavadní praxe v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), a kam spadá i stávající věc, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04). Ústavní soud ve věci žádné extrémní pochybení soud neshledal.
Přestože stěžovatel poukazuje na různá ustanovení Listiny či Úmluvy, která měla být v jeho případě porušena, jeho ústavní stížnost ústavněprávní roviny nedosahuje. Pakliže soud v dané věci dovodil, že úřad práce postupoval při ukládání pokynu k dostavování se na kontaktní místo v souladu se zákonem (konkrétně s §7a zákona o zaměstnanosti), což v podstatě nezpochybňuje ani stěžovatel, nejednalo se o nesprávný úřední postup, a proto nemohou být ani splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za takový postup, pročež nelze hovořit o porušení práva na náhradu škody vůči státu (čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. čl. 13 Úmluvy). To, že stěžovatel mohl v konkrétním případě subjektivně pociťovat jednání a zacházení ze strany úředníků ve vztahu k němu jako nedůstojné nebo diskriminační, nemůže mít za následek vznik odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup a nelze z něj obecně ani vyvozovat porušení zákazu diskriminace.
Ústavní soud neshledává v rozhodnutí soudu ani porušení zákazu nucených prací (čl. 9 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 2 Úmluvy). Zákonem stanovenou povinnost dostavovat se pravidelně na určené místo, jejíž porušení je důvodem pro vyřazení uchazeče z evidence nezaměstnaných (srov. §31 zákona o zaměstnanosti), totiž vůbec nelze považovat za výkon nucených prací tak, jak mají na mysli výše citovaná ustanovení Listiny a Úmluvy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu