ECLI:CZ:US:2013:2.US.567.13.1
sp. zn. II. ÚS 567/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Denka, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem Čs. legií 5, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 108 EC 438/2011-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
2. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 108 EC 438/2011-130, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci (Česká pojišťovna, a. s.) částku 8.890 Kč s příslušenstvím, a na nákladech řízení částku ve výši 36.694 Kč. Žalobce požadoval po žalovaném uvedenou částku jako dluh na pojistném za sdružené pojištění vozidla. Okresní soud vyšel ze zjištění, že vozidlo, na něhož se pojištění vztahovalo, bylo při dopravní nehodě dne 22. června 2009 poškozeno natolik, že oprava by nebyla rentabilní. Dne 19. října 2009 bylo vozidlo prodáno třetí osobě a žalobce vyplatil žalovanému pojistné plnění. Spor mezi oběma účastníky se vedl o okamžik zániku havarijního pojištění vozidla (zda pojištění zaniklo okamžikem pojistné události - totální škody na vozidle, nebo až dnem změny vlastnictví). Okresní soud dospěl k závěru, že na danou věc nelze použít §25 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), neboť v daném případě se nejednalo o totální fyzickou likvidaci vozidla, která by představovala zánik pojistného rizika, nýbrž pouze o totální účetní škodu, představující finanční nerentabilitu opravy vozidla v autorizovaném servisu. V postupu žalobce při likvidaci pojistné události pak neshledal okresní soud žádné průtahy nebo porušení dobrých mravů, které by odůvodňovaly závěr, že právu žalobce na dlužné pojistné je třeba odepřít ochranu podle §3 občanského zákoníku.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora uvedenému rozhodnutí, jímž mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s výkladem provedeným okresním soudem ohledně okamžiku zániku havarijního pojištění. Vyslovuje přesvědčení, že v souladu s §25 zákona o pojistné smlouvě pojištění zaniklo již dnem, kdy zaniklo pojistné riziko nebo pojištěná věc, což měl být den, kdy došlo k dopravní nehodě, tedy 22. června 2009. Názor okresního soudu, který zánik pojištění vázal až na okamžik změny vlastnictví, považuje za nelogický a nesprávný. Opakovaně zdůrazňuje, že v situaci, kdy se i podle likvidátora pojistné události jednalo o totální škodu na vozidle, měl zaniknout pojistný vztah okamžikem vzniku této škody a nelze již polemizovat o tom, zda se jednalo o účetní nebo neúčetní totální likvidaci. Předmětné vozidlo bylo označeno jako neopravitelné a jako takové nemohlo být tedy dále provozováno a proto nemohlo být ani předmětem pojištění.
III.
4. Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba na úvod připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
5. Posuzovaná ústavní stížnost v podstatě představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek dalšímu instančnímu přezkumu. Jak však bylo výše naznačeno, "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu.
6. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecný soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu