ECLI:CZ:US:2013:2.US.583.13.1
sp. zn. II. ÚS 583/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti V. V., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Josefská 577/10, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 7/2008 ze dne 23. 11. 2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 161/2012-1143 ze dne 11. 12. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 7/2008-914 ze dne 6. 10. 2009, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 9/2010 ze dne 31. 3. 2010, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což byl [a za sbíhající trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově č. j. 1 T 22/2006-29 ze dne 9. 2. 2006] odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech po dobu 5 let.
Usnesením, které nabylo právní moci dne 6. 9. 2012, Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") přiznal stěžovatelovu obhájci odměnu ve výši 228 938 Kč. Při kontrole spisu dne 18. 10. 2012 bylo následně zjištěno, že stěžovatel podáním, doručeným krajskému soudu dne 16. 7. 2008, požádal o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou s odůvodněním, že je v částečném invalidním důchodu, má dvě vyživovací povinnosti, je nemajetný, bez zaměstnání, rozvedený a nepobírá žádné sociální dávky. Vzhledem k existenci časového odstupu od podání žádosti krajský soud nejprve vyzval stěžovatele přípisem ze dne 18. 10. 2012 k předložení aktuálních dokladů osvědčujících nedostatek prostředků k uhrazení nákladů obhajoby. Poté usnesením sp. zn. 50 T 7/2008 ze dne 23. 11. 2012 rozhodl podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel náležitým způsobem ve smyslu §33 odst. 2, odst. 3 trestního řádu neosvědčil nedostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby, neboť s návrhem na přiznání bezplatné obhajoby nepředložil potřebné doklady, přestože byl o to opakovaně urgován. Krajský soud mimo to v napadeném usnesení zmínil možnost úhrady nákladů vynaložených státem na zajištění stěžovatelovy obhajoby v dlouhodobějším horizontu, případně ve splátkách. K osobě stěžovatele soud dodal, že mu nejsou známy žádné informace stran zdravotního stavu či jiných komplikací, které by stěžovateli bránily v pracovní činnosti a napravení následku trestného jednání úhradou nákladů vzniklých státu, jejichž vynaložení svojí závažnou majetkovou trestnou činností vyvolal. Závěrem krajský soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel je vkladem 50 000 Kč společníkem obchodní firmy.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel stížností, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 3 To 161/2012-1143 ze dne 11. 12. 2012 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, práva na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů a práva osobně se účastnit a vyjádřit se ve věci. Obecné soudy dle mínění stěžovatele podmínily přiznání nároku na bezplatnou obhajobu splněním podmínek jdoucích nad rámec zákona, jmenovitě při svém rozhodování braly v potaz charakter trestné činnosti stěžovatele a jeho zavinění na zahájení trestního stíhání, přestože jediným zákonným a relevantním kritériem pro posouzení nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu je kritérium majetkové. Z tohoto hlediska je navíc rozhodující majetková situace v době, kdy soud o nároku rozhoduje, pročež je dle stěžovatele nepřijatelné vést ryze spekulativní úvahy směrem do budoucna a činit je podkladem soudního rozhodnutí. V opačném případě by soud musel hodnotit jak variantu, že se situace na straně stěžovatele může zlepšit, ale také variantu, že se může ještě zhoršit. Tvrzením, že majetková situace se může u stěžovatele zlepšit, dal ostatně soud stěžovateli za pravdu, že nyní je fakticky nemajetný. V navazující části ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na časové okolnosti projednávání jeho návrhu, k němuž bylo přistoupeno po uplynutí více než čtyř let od podání žádosti, naproti tomu soud stěžovateli, toho času omezenému na svobodě, poskytl k opatření podkladů jen 30 dní, tj. lhůtu naprosto nedostačující. Stěžovatel současně shledával sporným způsob, jakým měl svou nemajetnost prokázat, a dovozoval povinnost obecných soudů, pro případ, že nepovažovaly předložené čestné prohlášení za dostatečné, vyslechnout ho k jeho majetkovým poměrům a o svých požadavcích na důkazy jej srozumitelně poučit. Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel v úplném závěru stížnostního návrhu vytkl nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí, omezující se toliko na rekapitulaci obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou projednávaného stížnostního návrhu je otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci.
Článek 40 odst. 3 věta třetí Listiny praví: "Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce." Tímto zákonem je již zmiňovaný trestní řád. Dle jeho §33 odst. 2 osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. O nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu může být rozhodnuto i bez návrhu obviněného. Pravidlem tedy je, že obviněný hradí náklady za poskytnutí právní pomoci. Současně však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom - což je nutné zdůraznit - vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02 ze dne 9. 4. 2003, II. ÚS 495/02 ze dne 15. 7. 2003, III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, III. ÚS 40/08 ze dne 2. 4. 2009, II. ÚS 916/09 ze dne 21. 1. 2010, II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), a na jeho základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce.
Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhy i námitkami stěžovatele řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý a dané situaci přiměřený. Oba soudy vyšly z rozhodných skutečností, interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu na racionálním a zákonem odůvodněném podkladě. Jejich názor, že současná finanční nedostatečnost stěžovatele s ohledem na jeho majetkovou potencialitu, dovozovanou z nedostatku objektivních překážek budoucího dosahování příjmů, nezakládá podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, je nejen v souladu se zákonem, ale i s ustálenou judikaturou (včetně judikatury soudu Ústavního), podle níž je pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby rozhodná celková ekonomická situace obviněného (obžalovaného, odsouzeného), přičemž u osob práce a výdělku schopných ani nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2824/11 ze dne 10. 1. 2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 46/98 ze dne 14. 5. 1998 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 99/2004 ze dne 20. 8. 2004). Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší toliko hodnocení předložených dokladů.
V této souvislosti odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 49/2011 není zcela přiléhavý, neboť nedostatky, odpovídající kasačním důvodům tohoto rozhodnutí, ústavní stížností napadená rozhodnutí nevykazují.
Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže Vrchní soud v Olomouci na stížnostní námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
Ke stěžovatelově kritice délky rozhodování obecných soudů zbývá dodat, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je nadto od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, neshledávajíc, že by v předmětné věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykovým, v. r.
předseda senátu