ECLI:CZ:US:2013:2.US.627.13.1
sp. zn. II. ÚS 627/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Karla Němečka, zastoupeného Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 476/2012-204 ze dne 7. listopadu 2012, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 520/2011-176 ze dne 28. června 2012, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a 1) Kateřiny Faltýnkové, 2) Anny Faltýnkové a 3) Terezy Faltýnkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 14. února 2013 a doplněnou podáním ze dne 3. května 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byly rozsudkem soudu prvního stupně vedlejší účastnice řízení 2) a 3) (dále jen "nezletilé") svěřeny do výchovy vedlejší účastnice řízení 1) (dále jen "matka"), stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu každé z nezletilých částkou 8.000 Kč měsíčně, bylo mu uloženo zaplatit nedoplatek na výživném za dobu od 1. listopadu 2011 do 30. června 2012 v celkové výši 58.000 Kč nejpozději do tří měsíců od právní moci, byl upraven styk stěžovatele s nezletilými a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem dovolacího soudu změněn tak, že dluh na zvýšeném výživném byl stanoven celkem na 6.500 Kč, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrzen. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že napadené rozsudky spočívají na právních závěrech učiněných v rozporu se skutkovými zjištěními a jsou v příkrém rozporu se základními občansko-právními principy. Ve skutečnosti však brojí především proti tomu, že odvolací soud aplikoval §136 občanského soudního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že se dané ustanovení nevztahuje na možnosti zjištění majetkových poměrů, či konkrétních výdělkových poměrů povinného rodiče a odůvodněných potřeb oprávněného dítěte. Toto zjištění totiž není nárokem - tím je až určení výše výživného. Limity a postupy určení majetkových poměrů a odůvodněných potřeb jsou také upraveny nikoliv normou procesní, ale hmotněprávní, a to zákonem o rodině. Navíc pokud již soud využije prostoru k takovému určení nároku, tak musí být takový závěr odůvodněn, a úvahy k němu vedoucí přesně, přesvědčivé a přezkoumatelné. To v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje. Stěžovatel je dále přesvědčen, že dostál svým povinnostem tvrdit a prokazovat a šel dokonce nad jejich rámec tím, že nabízel a předkládal důkazy, které mohly objektivně přispět ke zjištění jeho výdělkových poměrů, majetkové situace, potažmo pak i k řádnému zjištění odůvodněných potřeb nezletilých. Obecné soudy ve svých rozhodnutích rovněž neuvedly, že by svým postupem neumožnil zjistit relevantní skutečnosti potřebné pro rozhodnutí. Měly tak dostatek podkladů k tomu, aby rozhodly na základě předložených dokladů. Z nich však není možno dovodit, že jeho minimální měsíční čistý příjem činí 60.000 Kč. Pokud jde o odůvodněné potřeby nezletilých, tak z dokazování vyplynulo, že potřeby nezletilých jsou běžné, odpovídající věku a stěžovatel vždy výživné svým dcerám platil dle svých možností. Obecné soudy se ovšem vůbec nezaobíraly tím, že náklady na nezletilé jsou výrazně redukovány tím, že ? každého měsíce tráví nezletilé se stěžovatelem. Také odmítly důkazy o reálné výši jeho příjmů a ve svých úvahách se omezily na hypotetické výdělkové možnosti otce.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
5. V posuzovaném případě se obecné soudy vážně a důsledně zabývaly doklady, které stěžovatel předložil a jeho tvrzeními stran příjmů a výdajů. Konkrétně vyšly z jeho prokázaného tvrzení, že od dvou zaměstnavatelů má měsíční příjem v celkové výši 18.500 Kč, resp. 15.369 Kč s tím, že jiný příjem nemá. A dále z prokázaného tvrzení o jeho výdajích. Totiž, že na každou z nezletilých doposud přispíval matce měsíčně 5.000 Kč a vedle jiných běžných výdajů, i souvisejících s nezletilými, hradil měsíčně hypotéku ve výši 20.000 Kč na dům, který pořídil jako svou investici. Přitom obecné soudy braly v úvahu činnost a majetek firem, které stěžovatel vlastní a jejichž majetek rovněž využívá. V tomto kontextu soud prvního stupně neuvěřil, že stěžovatel má jen jím deklarované příjmy a žije z nich a z úspor. Při stanovení výše výživného bral soud do úvahy celkový souhrn výdělkových a majetkových poměrů a především životní úroveň stěžovatele, na níž se jeho děti mají oprávnění podílet. V tomto kontextu shledal přiměřeným měsíční příspěvek výživné na každou z nezletilých ve výši, v níž ho sám stěžovatel původně navrhoval. Pokud následně odvolací soud k jeho námitkám konstatoval, že měsíční příjem stěžovatele může dosahovat 60.000 Kč, pak vycházel z úvah, které předtím rozvedl soud prvního stupně. Nic na tom nemění, že toto konstatování bylo spíše nadbytečné a poukaz na §136 občanského soudního řádu byl evidentně nemístný. V každém případě se i odvolací soud ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, které lze považovat za jasné, přesvědčivé, legitimní, předvídatelné a tím i ústavně souladné. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti tak mají povahu pouhé polemiky se závěry obecných soudů, která zásadně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.
6. Ze všech shora vyložených důvodů nebylo shledáno, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu