ECLI:CZ:US:2013:2.US.805.13.1
sp. zn. II. ÚS 805/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele ORIGINAL REALITY, s. r. o., se sídlem Dr. E. Beneše 1181, 277 11 Neratovice, zastoupeného Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou, se sídlem Mánesova 864/19, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 21 Co 468/2012-81, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. května 2012, č. j. 4 EC 75/2011-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listina.
2. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 10. května 2012, č. j. 4 EC 75/2011-57, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (developerská společnost) zaplacení částky ve výši 99.226 Kč s příslušenstvím.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 21 Co 468/2012-81, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; změnil jej pouze ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že mezi oběma účastníky řízení vznikl obchodněprávní vztah na základě smlouvy o výhradním obchodním zastoupení, na jejímž základě měl žalobce pro žalovaného zprostředkovávat prodej nemovitostí, za což mu měl žalovaný vyplácet odměnu (provizi). Žalovaná částka pak představovala odměnu za realizovanou kupní smlouvu na konkrétní nemovitost uzavřenou s třetí osobou. Obecné soudy konstatovaly, že žalobce neprokázal, že by prodej zprostředkoval, a to mj. i proto, že smlouva o výhradním obchodním zastoupení zanikla výpovědí žalovaného ještě před uzavřením kupní smlouvy, z níž měl vzniknout nárok na odměnu. Soudy se rovněž vypořádaly s tvrzením žalobce, že se eventuálně mohlo jednat o nárok na náhradu škody, a to v tom směru, že plnění ze smlouvy a nárok na náhradu škody jsou dva rozdílné právní instituty, které jsou založeny na naprosto odlišných skutkových okolnostech. Nejedná se tedy jen o odlišné právní hodnocení, nýbrž o úplně jiný skutek. V dané věci nemohl žalobce tvrdit, že mu vznikl nárok ze smlouvy a současně tvrdit, že mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku, protože žalovaný mu svým deliktním jednáním plnit ze smlouvy zabránil. Soudy tedy uzavřely věc s tím, že na skutková tvrzení žalobce právní posouzení věci jako náhrady škody nedopadá.
II.
5. Stěžovatel v poměrně podrobně odůvodněné ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě namítá, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces tím, že jej ve smyslu §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řádně nepoučily ohledně jeho žalobních tvrzení. Jestliže totiž soudy měly jiný názor na právní posouzení věci, měly stěžovatele řádně poučit. Stěžovatel v pozici žalobce není povinen právně kvalifikovat důvod žaloby. Pokud soudy zamítly žalobu z důvodu neprokázání nároku ze smlouvy, měly jeho tvrzení posuzovat jako nárok na náhradu škody, což v řízení opakovaně požadoval. Dále soudům vytýká, že nezohlednily všechny jeho námitky a neprovedly jím navrhované důkazy. Stěžovatel se dále vyjadřuje k jednotlivým skutkovým zjištěním získaným obecnými soudy na základě provedených důkazů (např. ke smlouvě o v obchodním zastoupení, k výpovědi této smlouvy atd.) a opětovně soudům vytýká, že bez dalšího přisvědčily názoru žalovaného, ale ve vztahu k námitkám a navrhovaným důkazům ze strany stěžovatele byly pasivní, což považuje za porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
III.
6. Ústavní soud na úvod zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
7. Stěžovatel staví svoji argumentaci primárně na tom, že obecné soudy v situaci, kdy dospěly k závěru, že stěžovateli nárok ze smlouvy nevznikl, pochybily, pokud nehodnotily jeho alternativní tvrzení o vzniku nároku na náhradu škody, resp. že jej v tomto směru nepoučily. K tomu Ústavní soud uvádí, že řízení sporné je ovládáno zásadou projednací, která spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je zásadně věcí účastníků řízení. Tato zásada je samozřejmě modifikována poučovací povinností soudu, jejímž smyslem je, aby soud získal jistotu o tom, v v jakou skutkovou verzi vyznívají tvrzení účastníka, tedy jiným slovy jejím účelem je doplnění chybějících nebo neúplných skutkových tvrzení. V dané věci obecné soudy vyšly z toho, že skutková verze vyplývající z tvrzení stěžovatele, o které neměly pochybnosti, se týká jeho nároku na plnění ze smlouvy. Z tohoto pohledu věc následně zhodnotily a právně posoudily. Posouzení nároku na náhradu škody však z pohledu obecných soudů rovněž nebylo možné, neboť na toto právní posouzení skutková tvrzení stěžovatele nedopadala. V tomto směru lze dát zapravdu argumentaci obecných soudů. Nárok na odměnu ze smlouvy o obchodním zastoupení nebyl stěžovatelem prokázán, resp. žalovaný jej vyvrátil, a nárok na náhradu škody nemohl být přiznán, protože skutková tvrzení stěžovatele směřovala jiným směrem, resp. byla natolik variabilní, že z nich nebylo možné vyvodit odpovídající závěry a pokud by byla soudem přijata, navzájem by si protiřečila. V dané věci se tedy nejedná o případ, který má na mysli §118a o. s. ř., neboť soudy měly o skutkových tvrzeních stěžovatele ve vztahu k jím žalovanému nároku na plnění ze smlouvy jasno.
8. Co se týče vlastního posouzení věci, Ústavní soud poukazuje na výše uvedené, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě a řádně objasnily, jaké důkazy provedly a jakými úvahami se při rozhodování řídily.
9. Stěžovatel dále namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení, kterého se soudy měly dopustit tím, že postupovaly jednostranně (na straně jedné stěžovatelem navržené důkazy neprováděly, na straně druhé bez dalšího přisvědčovaly tvrzením žalovaného). V této části je argumentace stěžovatele poněkud obecná. Sice tvrdí, že nebyly provedeny důkazy např. k prokázání neplatnosti výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení, ale tyto neprovedené důkazy blíže nespecifikuje. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem, aby každou jednotlivou skutečnost dohledával z vlastní iniciativy namísto stěžovatele. Samotné provádění důkazů je pak věcí obecného soudu, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu