ECLI:CZ:US:2013:3.US.1088.13.2
sp. zn. III. ÚS 1088/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2012 č. j. 72 Co 476/2012-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označené usnesení obecného soudu odporuje "ústavně zaručených právům a povinnostem" dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 36 odst. 1, 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zde zakotvenému právu na spravedlivý proces, a aby z tohoto důvodu toto rozhodnutí zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 397/2010 usnesením ze dne 25. 7. 2012 č. j. 5 C 397/2010-105 zastavil řízení ke zpětvzetí žaloby stěžovatelem, jíž se domáhal po žalované zaplacení v žalobě specifikované částky z titulu dlužného nájemného a poplatků za služby s nájmem spojených (výrok I.) coby pohledávky, již nabyl postoupením, stěžovateli uložil zaplatit České republice soudní poplatek (výrok II.) a konečně i plnit žalované z titulu náhrady nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 12. 2012 č. j. 72 Co 476/2012-125 usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli uhradit náklady odvolacího řízení (výrok II.). V otázce nákladů řízení aproboval aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. soudem prvního stupně, neboť zastavení řízení z procesního hlediska zavinil stěžovatel tím, že vzal žalobu zpět (žalovaná po podání žaloby sice plnila, avšak nikoli jemu, nýbrž postupiteli).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zastavení řízení nezavinil, neboť setrvání na žalobě by bylo ryzím formalismem a procesně neekonomické, jestliže v průběhu řízení důvod podání žaloby fakticky zanikl tím, že žalovaná plnila ve prospěch smluvního partnera; pokračování v řízení by vlastně spočívalo v požadavku duplicitní platby.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ze stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny tedy neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá; výjimkou jsou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. (v otázce procesního zavinění zastavení řízení) měl nabýt ústavněprávního rozměru. Stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Obecné soudy se otázkou náhrady nákladů řízení adekvátně zabývaly; odůvodnění jejich rozhodnutí je obhajitelné a nevybočuje z rámce obvyklého pojetí procesního zavinění účastníka řízení.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu